EPICA – „Božské spiknutí“ v Praze!

Je brzké odpoledne 6. listopadu. Po čtrnáctidenním odpočinku si zase kupuju jízdenku do Prahy a s velkým očekáváním vyrážím vstříc večernímu koncertu holandské kapely Epica do klubu Rock Café.

Zcela nečekaně (tzn. jako obvykle) selhal time-management a tak do Rock Café přicházíme nějak po půl osmé. Zažívám šok, když v duchu porovnávám kolik lidí tu bylo minule na Die Apokalyptischen Reiter a kolik se jich sem vešlo teď. V klubu je narváno jak na důchodcovském posezení s dechovkou a dostat se jinam než k baru je vcelku boj. Předkapelu AMBERIAN DAWN jsme pochopitelně nestihli, ale pochybuju o tom, že si EPICA s sebou bere někoho špatného. Žádné drby z davu na předskakující Finy jsem nezaslechla, takže to nejspíš bylo v pohodě.

Ale teď už k samotnému koncertu. Na baru berem pivka a s nadějí jdeme z předsálí do druhých dveří blíž k podiu. Nevšímáme si nevraživých pohledů, loktů v boku a prodíráme se na druhou stranu. Končím cca 3m od podia se skvělým výhledem na celou stage. Jen se stačím trochu rozkoukat a za nadšeného skandování na scénu přichází EPICA. Ujíždím spolu se zbytkem fanoušků na vlně nadšení z prvních tónů skladby Indigo. Rychle ale padám „na hubu“ protože zvuk se v malém prostoru mele a doslova mě bije do uší. Nu což, třeba se to časem zlepší. Koncert pokračuje, přední řady si plnými doušky užívají kontakt se Simone a zbytkem kapely a zvukař pořád kazí co může. Samozřejmě tu jsou i světlé chvilky, kdy všechno zní vcelku dobře. Po třetí skladbě se mi konečně povedlo dopít pivo, takže můžu „bez omezení“ používat ruce (moji snahu kazí jen 6 dalších lidí, se kterými sdílím společný 1m²). Atmosféra je přes mnoho rušivých vlivů výborná a každá skladba je odměněna bouřlivým potleskem a řevem. V průběhu koncertu si Simone standardně povídá s publikem a potřásá si s lidmi rukama. Po hodině poslechu jsem z davu úplně uvařená, udušená a vydeptaná. Cestou nejmenšího odporu se snažím dostat za kyslíkem a relativním chladnem do předsálí. Zbytek vystoupení poslouchám ze sedačky a vyloženě si to užívám- sedím a dýchám…

Nedá mi to, abych nesrovnala mezi třemi koncerty, které jsem navštívila v poslední době. Byla to Tarja v Incheba Aréně, Die Apokalyptischen Reiter v Rock Café a Epica taky v Rock Café. Tarja přesně splnila očekávání, s kterými jsem na ni šla (pořadatelské ne/zvládnutí začátku je věc druhá). Reiteři mě úplně nadchli, ikdyž jsem je nikdy předtím neslyšela, a jejich vládu v Rock Café jsem si užila na 200%. A Epica? Jak to občas chodí, největší naděje přinášejí největší zklamání. Zvuk byl horší než mizerný (jak zvukařem tak i prostorem v RC), výkon zpěvačky mě celkově nenadchl (na druhou stranu zbytek kapely nezklamal) a prostory RC byly, podle mě, pro kapelu jako je Epica nevhodné. Fanoušci byli na sobě nalepení jak sardinky a šance kamkoli se pohnout takřka mizivá. Proto se vzmůžu na pouhé konstatování „ať žije prostor, čerstvý vzduch, slunce => spálená záda a Masters of Rock“.

Playlist:

1. Indigo
2. Obsessive Devotion
3. Sensorium
4. Menace of Vanity
5. Fools of Damnation
6. Cry for the Moon
7. Solitary Ground
8. Quietus
9. Seif Al Din
10. Mother of Light
11. Chasing the deagon
12. The Fantom of Agony

Přídavky:

1. Sancta Terra
2. Living a Lie
3. Consign of Oblivion