Čtvrtek
12:00
Letos jsem na Brutal Assault vyrazil autem trochu dříve a doufal, že se moje mrňavé vozítko vejde do některé z uliček pevnosti v Josefově. Jako by to poslední místečko na mě čekalo – do areálu pět minut, proto jsem se už dopoledne vydal shlédnout, jak jdou pořadatelům přípravy. Minimálně filmová produkce v horror stanu probíhala už od středy, proto jsem se nedivil, že se v areálu nachází už spousta návštěvníků. Sluníčko pere neskutečnou silou, schoval jsem se tedy do výše zmíněného stanu, kde byl solidní chládek.
Procházeje festivalové prostory, pozoruji změny, které se v něm od posledně udály… tedy možná lépe řečeno neudály. Pivních stanů sice v areálu přibylo celých 50%, ale z loňských dvou to v konečných číslech přeci jen není o mnoho víc. Teda abych nekřivdil, ještě je tu jeden malý stánek v odpočinkové zóně … no těším se na ty návaly a fronty na pivo. Velmi příznivě na mě působí palety naskládané okolo hradeb, které mohou fanoušci využít k sezení – tím se kapacita míst k odpočinku snad zdvojnásobila. Co mě také velmi příjemně překvapilo, byla infokarta/ klíčenka na krk, která byla suprově řešená a dozvěděl jsem se z ní vše podstatné. Čeho opět přibylo, jsou zahraniční fanoušci, kteří si, zdá se, místní přehlídku světově známých kapel oblíbili.
17:30
Malá chybka v podobě slečny v backstagi, která nám tvrdila, že se nesmí fotit v koridoru před nášlapy, byla záhy vyřešena a tím začal letošní Brutal Assault naplno. Čeští Flowers For Whores mě však mnoho nenadchli. Za to hned druzí holandští, a mě dosud neznámí, The Lucifer Principle rozjeli svou deathmetalovou ochutnávku velmi sympaticky. Z řady především vybočoval basák, který místo kytary třímal v ruce kontrabas. Kluci jsou stále ještě plni tvůrčích nápadů, proto se na ně přišlo podívat solidní publikum. Zpěvák si dokonce doslova zaskočil zapařit do davu. No, líbí se mi tu…
Kromě Poláků, kteří jsou tady jako doma, můžeme letos zaslechnout i slovenštinu a němčinu. Z Brutalu se stává mezinárodní festival, což dokazují nejlépe slova jednoho stánkaře „I am měl včera very hodně beer“. Také všechny cedule a program jsou dvojjazyčné, tak si posluchači ze zahraničí nemohli stěžovat.
Nafotil jsem War From A Harlots Mouth, jejichž vystoupení mi přišlo trochu snesitelnější dnes na živo, než na jejich deskách (splitech). Přesto jsem před dotírajícím úpalem raději utekl do chládku josefovských sklepů. Darkane je první kapela na dnešním programu, která mě hodně zajímala. Její dnes již předposlední album Layers of Lies jsem hltal pěknou řádku měsíců, ale to poslední mě příliš neuchvátilo. Spíš až zklamalo, když použiju jemná a vybíravá slova. Jejich živé vystoupení bylo ale plné energie a kotli pod pódiem bylo srdečně jedno, co si myslím. Bohužel kluci nezahráli, co jsem chtěl slyšet, tak jsem byl zklamán.
Na svůj 40ti minutový setík k nám z Kalifornie zavítali Carnifex. S těmihle muzikanty se já dokážu ztotožnit. Jejich deathcore je stejně milý a upřímný jako já :-) a tuhle hudbu prostě můžu. Sice pokud jde o deathcore, zůstanu věrný spíše jejich krajanům All Shall Perish, kteří tu byli vloni, ale i tak si člověk rád zaskáče na pořádný nářez.
19:40
Po nich nastoupivší Sadus, kteří na nás vyběhli s trochou oldschoolového thrash-deathu, nejsou moje krevní skupina, proto jsem je jen párkrát cvaknul a rychle někam do stínu. Ač měli (z mého pohledu) i pár slušných chvil, tak ve třech toho přeci jenom moc nevymyslí a doma bych si je rozhodně nepustil.
Stejně jako jsem se nikdy nedopracoval k Sadus, tak z black metalu jsem už zase vyrostl. Nicméně Rotting Christ ten black opravdu umí a zaslouženě mají zatím největší kotel. Jak tak pozoruji z přírodní tribuny ani na po nich nastoupivší Madball, se podle mě nepřišlo podívat tolik metalheads. Avšak na poctivé, lety prověřené HC se paří o to víc a uprostřed davu pod podiem bych se snad ani nechtěl vyskytovat. Před dvěma lety mi na brutalu tihle njůjorčané uchvátili a ač nejsem zrovna vyznavačem tohoto stylu, nemohl jsem jinak a musel se minimálně kývat do rytmu skákání charismatického Freddyho Criciena.
21:20
Izraelští Orphaned Land dali odpočinout skákacím svalům a přidali do čtvrtečního večera trochu exotiky. Ani už nevím, co chytrého jsem o nich psal, když byli na Brutalu naposledy, ale dneska je můj mozek prostě naladěn na trochu (víc) tvrdší notu. Vokály mi na živo u téhle kapely moc nesedí, proto když budu mít náladu, zůstanu spíš u jejich studiových výtvorů (ale jak se znám, tak ani ty si nepustím)… Jen nafotím – pro mě nezajímavé – Pain a půjdu něco zakousnout do svého provizorního obydlí, abych byl včas zpátky na největší hvězdu dnešní noci.
00:30
Nemastní neslaní, další rádoby comeback kvůli prachům. To jsem si říkal, než začali Biohazard hrát. Ještě po prvních třech písních, kdy jsem zaměstnával spíše oko za fotoaparátem, jsem měl z téhle partičky smíšené pocity. Přeci jen dvacet let hraní se musí někde projevit. To, co jsem ale z počátku považoval za nedostatek elánu, se později ukázalo být gradací tempa a koncertu. „Chci vidět pořádný kolečko pod pódiem, zařval Evan Seinfeld a lidi začali řádit. „Zazpívejte Dannymu k narozeninám“ a dav pěl jako o život, nebo „děvčata, pojďte si zaskákat na pódium“ a ve chvíli se na stagi těsnalo dvacet krásných dívek… tedy co jsem dohlédl z přírodní tribuny. Na obou stranách nášlapů si to prostě všichni užívali a to pro mě měli pořadatelé ještě jeden dárek v rukávu.
Místo v programu avizovaných Cynic, kteří měli prý problémy s letadlem (a které jsem již dvakrát viděl na živo a dvakrát se mi jednoduše nelíbili), totiž vlétli na stage grindcoroví Brutal Truth. Typický kovbojský klobouček na hlavě Kevina Sharpa byl jasným znamením, že nemusím čekat na své oblíbence až do ranních hodin. Na precizní zvuk ani výslovnost se tady nehraje, to je jen čirá energie, která do nás vniká doslova každým otvorem a nějaké si případně ještě vyvrtá. K ilustraci, co tahle muzika s lidmi vyvádí, může sloužit scénka, kdy na konci setu Brutal Truth vyjel na pódium speciální host. Beznohý muž na vozíčku, který začal řádit tak, že z něj po chvíli sletěl a tak pokračoval v pařbě na zemi, dokud ho neodtáhli… Jak jste asi uhodli, na Cynic jsem nečekal a po vyblejsknutí Turisas (kteří mě příjemně překvapili, že se ten vikinský metal dá hrát pěkně tvrdě) jsem šel raději zalehnout do spacáku.
Pátek
10:20
Když už jsem se včera v areálu pohyboval celý den, popíšu tu další změny oproti minulým ročníkům, které jsem zaregistroval. Hajzlíků zdá se přibylo, zatímco těch polských je snad méně. Sám jsem tedy žádný incident z jejich strany nezaznamenal. Tolikrát omílané nekonečné fronty na pivo jsem také letos zatím nezažil, ale to může být tím, že jsem v podvečer raději volil malinovku před pivem… Sice za žeton, tedy 28 korun, ale příznivě na mě působí i možnost nechat si nabít všechny možné elektronické krámy, které s sebou na festival taháme.
Jeden z pěti českých zástupců na letošním ročníku, teplická formace Action, měla podle prospektu hrát hardcore, ale to, co jsem slyšel, když jsem šel okolo stage, mi přišlo spíš jako solidní deathcore… A na to já slyším, takže už zase fotím hned první kapelu a to jsem si slíbil, že do areálu vstoupím až na Neguru.
15:10
Casketgarden se bohužel topí (podle mě především díky vokálu) v průměrných vodách melodického deathu, proto na mě nezanechali výraznější stopy a šel jsem se raději občerstvit a projít s kamarádkou areál. Vrátil jsem se až na Psycroptic, kteří svým death/grindem hned takhle brzy odpoledne rozskákali pěkných pár nadšenců… Metal pěkně od podlahy mám sice v oblibě, ale takový atmosférický rumunský black mi taky není cizí. Bohužel jsem Neguru Bunget nestihnul, když byli naposledy v Praze a o to víc mi to je teď líto. Když si přestavím, že bych měl tohle vystoupení absolvovat pěkně v teple nějakého potemnělého klubu, rozhodně bych si je užil víc, než ve dvě odpoledne na slunci. To takoví Vomitory, ti se snaží v parném odpoledni zchladit své hlavy tím, že ze svých vlasových porostů udělali větrák. Přiměřený deathtík, jak má být…
Nemůžu si pomoct, ale Gadget mám prostě rád a mám pocit, že kdokoliv přijede ze Švédska, vždy je u nás jeho muzika dobře přijata. Seveřani jednoduše umí a to ještě dneska na Brutalu neřekl tenhle národ své poslední slovo. Emil Englund přijel s novou image – blond vlasy, nějaké ty modřiny a francouzská hůl – a že nemají pomalé hity, byl z toho dost zadýchaný, ale na celkovém dojmu z vystoupení to alespoň v mých očích nijak neubralo.
19:20
Příznivě jsem přivítal i následující Grave, protože jsem se při jejich vystoupení mohl jít v klidu najíst, abych byl připraven na smršť francouzských specialistů Dagoba. Ta bohužel nepřišla, protože měli, podle pořadatelů, autonehodu a do konce dne už nevystoupili. V krátkém čase se tady měli místo nich připravit Atheist. Ti to svoje šaškování se zvukem ale ještě oproti původnímu plánu přetáhli. K téhle sebrance jsem nikdy nenašel cestu, proto jsem své kroky vedl pro jistotu opět do stínu pivního stanu, kde jsem mohl v klidu jejich set poslouchat. Za to namakané borce k Kanady, Beneath The Massacre, jsem si nemohl nechat ujít. Žádné zbytečné parádičky nebo slova navíc, jen brutální muzika, ze které minimálně první řady musely lapat po dechu. A tím večer teprve začíná…
Další, koho bych chtěl zmínit, jsou Novembers Doom. Jestli si chtěl někdo užít pomalé atmosférické hudby odpoledne, byla tu pro něj Negura. Večer to byli právě ND, kteří pohladili deathmetalem rozdrásané sluchovody. Jejich vystoupení před pár lety v Black Psu mě dostalo skoro do transu a i dnes, ležíce na lavičce přírodní tribuny, jsem si je náramně užil.
00:10
Zatímco se někteří přesunuli pod vedlejší stage poslechnout si Pestilence, velká skupina zůstala pod prvním pódiem, aby si vybojovala místa na jednu z hlavních hvězd večera, mexické grindery Brujeria. Maskovaní šílenci přenesli kotel dokonce i mezi fotografy a měl jsem co dělat, abych vůbec něco vyfotil. Obecenstvo, z části čekající na Opeth, vytvořilo po ploše opravdu obrovský dav. Zalezl jsem si tedy na přírodní tribunu, kde mi příjemně rychle uběhly minuty, které jsem odpočítával do příchodu (pro mě) největší hvězdy celého festivalu. Jo jsem zaujatý, ale světla, zvuk i kluci na pódiu byli parádní. O muzice Opeth netřeba se zmiňovat. Progresivní potemnělou atmosféru nekazil, ba naopak podtrhoval civilní projev Mikaela Åkerfeldta s jeho upřímnou zpovědí. „When I was 16 I started in project Opeth as a base player – now I am a guitar player, leader vocalist and the sexiest man around“… „then I started writing masterpiece after masterpiece, what can I do…“ Není tedy divu, že stříleli jednu pecku za druhou a já si je opravdu užil.
Spíše z povinnosti jsem nafotil Testament, protože, jak zaznělo výše, thrash není zrovna mým hobby. Zcela záměrně jsem si počkal na norské experimentátory Ulver, aby do mě před spaním nalili trochu (víc) ambientu a já měl hezké sny. A že jsem měl o čem přemýšlet. Podmanivá, ale pro spoustu okolo stojících nestravitelná, temná atmosféra, která se vám pomalu vpíjí do sluchovodů, ať chcete nebo ne. Strhující audiovizuální zážitek podobně jako vloni Neurosis.
Sobota
11:30
Jsem sice drsňák největší, ale do malého auta se prostě neposkládám, takže brzké vstávání pro mě bylo spíše vysvobozením. Stejně jako předešlé dva festivalové dny se začalo pěkně od betonové podlahy pořádným HC. Tentokrát v podání sympatických francouzů Black Bomb A. Kluky to na stagi pořád baví a skákací náladu dokázali velmi rychle přenést i pod pódium. Ty hardcory znějí na živo fakt dobře, nemůžu si pomoct. FDK mě naproti tomu nechali zcela chladným a proto jsem jejich set (stejně jako část blackových Agathodaimon) využil ke snídani.
13:20
Když už nějaký thrash, tak jedině ten veselý – od Gama Bomb – super rychlé skladby a ječák jak od Dickinsona, to stačilo, aby se za nášlapy vytvořil ještě před polednem solidní circle pit. Ashes You Leave nechali naopak fanoušky trochu vydechnout, aby se o půl hodinu později mohli nechat přibít k zemi deathcore kladivem The Red Chord. Pro mě první srdcovka dnešního odpoledne. Poskakoval jsem trochu i při focení, tak snad alespoň jeden záběr vyjde. Po chvíli jsem musel odběhnout na tribunu, abych uchránil objektiv od všudypřítomného prachu, který vířili zběsilí fanoušci (a samozřejmě, abych kotel mohl cvaknout z vrchu)
16:00
Criple Bastards, ač na první poslech trochu podobní předchozí kapele, v mých očích (respektive uších) se Chordům ani nepřiblíží… Českým Ador Dorath se vcelku povedla poslední deska Bestiari a jsou na Brutalu stálým hostem, proto jim zřejmě pořadatel připravil překvapení v podobě místních dobrovolných hasičů, kteří lehce zkropili prašnou zem i vše živé, co se na ní zrovna bavilo. Já už se ale mačkal v první řadě a byl jsem jako na trní, protože měli přijít poslední dobou snad moji nejoblíbenější The Faceless. Na skvělou Akeldamu navázali podobným skvostem, poslední deskou Planetary Duality, proto byli mnou pasováni na hvězdu dne. Pro mě příliš krátké vystoupení jsem strávil v těsné blízkosti circle pitu a litoval, že nemám komu předat foťák, abych si mohl jít zaskákat s dobře naladěnými fanoušky.
To bylo pro mě bohužel poslední vystoupení, které jsem na letošním Brutal Assaultu zaslechl celé a za melancholických písní Ghost Brigade jsem opustil areál. Velký dík kapelám a počasí, že jsem mohl prožít tak skvělou akci a samozřejmě i organizátorům, kteří pro mě připravili festival, u kterého jsem neshledal větších nedostatků. Necháme se překvapit, jaká zvučná jména přitáhnou organizátoři napřesrok, a doufám, že u toho ´Ladies and motherfuckes´ budu s vámi.
Brutal Assault 2009 7 komentářů reakcí