Pražský hudební klub Roxy zažil 30.9.2009 svou Hardrockovou horečku středeční noci. Kapela, která je v síních slávy Tvrdé Skály relativně mladou, však velmi uznávanou, díky svému jedinečnému podání šťavnatých energických skladeb a chytlavých balad. Hudební těleso, které snoubí svůj osobitý virtuózní um s citem pro klasický Rock. Ano, přátelé, to je Mr. Big. V roce 2002 se po krátké personální změně toto legendární uskupení rozpadlo a fanoušci si mohli živě užívat už jen sólových projektů jednotlivých bývalých členů. Ale co by to bylo za Pana Velkého, kdyby se ještě jednou neukázal ve své plné síle? K velké radosti oběhla v únoru roku 2009 zpráva o reunion Mr. Big v původním složení. Přesně tedy 20 let po vydání svého debutového alba znovu povstal mohykán a jal se ukázat, že ještě zdaleka není konec. Kluci nejprve vyzkoušeli, jak jim to vlastně spolu hraje, a dali dohromady hned dvě nové pecky, které zakomponovali na vývěrové album remasterovaných starých songů a skočili po hlavě do velkého turné. Chvála jim!
Díky tomuto rozhodnutí opět stanuli v celé své kráse i na českých prknech. A jak taková velká událost vypadá? Zpočátku na sebe, jako každé velké hvězdy, nechali dlouho čekat. Pražský klub Roxy byl zaplněn, kam jen mé oko dohlédlo. Panovala nedočkavá atmosféra. V matné záři červených reflektorů vévodily pódiu mocné aparáty zvučných jmen. A pak lehce po odbití osmé hodiny večerní nastoupil pan Paul Gilbert se svými typickými „kokosáky“ na hlavě a svou světově známou Ibanezkou. Za Tamy usedl Pat Torpey a něžně protočil paličky mezi prsty. Třímaje Yamahu stanul na pódiu bassový mág Billy Sheehan a v jeho patách energicky přihopkal Eric Martin. Bez zbytečného prodlužování odpálili obrovskou show. Zazněly všechny mé nejoblíbenější pecky jako „Addicted to that Rush“, „Colorado Bulldog“ nebo „Temperamental“. Dívčí srdéčka pookřála nad „Just Take My Heart“ a „Wild World“. Nebyl by to ale Mr. Big, kdyby pánové nepředvedli, co v nich skutečně dřímá za mistry svých nástrojů. Virtuózní smrští mne dostaly do kolen sólové momenty jak samotného Gilberta, žhavícího lampy svých tří Marshallových hlav, tak smrtelníky nehratelných symfonických arpeggio vylomenin Sheehana. Nakonec si pánové zabojovali jam battle, chopili se dvoukrkých verzí svých nástrojů a položili celý sál svou libozvučnou souhrou. Ani Pat Torpey se nenechal zahanbit a připravil na své bicí skutečný rytmický nářez. Aby toho nebylo málo, předvedla trojice Gilbert, Sheehan, Torpey i vokální dovednost. Nakonec kapela pocukrovala atmosféru přídavkem „To Be with You“.
A tak po téměř dvou hodinách intenzivního hudebního zážitku legenda opustila pódium. Přestal i divoce blikat červenomodrý LEDkový knoflík (svérázný módní doplněk Billiho Sheehana). Nezapomenutelný koncert. Mé očekávání bylo splněno. Budu věřit, že se k nám kdysi bujně vlasatí pánové opět vrátí rozpoutat stejnou hudební euforii.
Text: Filip „Darkcelot“ Boháč
Fotky: Marek Mašek
