Zimní mutace věhlasného festivalu se již stala tradicí počátku tohoto menšími milovaného, staršími spíše nenáviděného ročního období. Letos jej navíc okořenil médii hezky rozmázlý fenomén prasečí chřipky korunovaný tím, že Zlínsko bylo oblastí s největším podílem nakažených. Ani to nás však neodradilo k vypravení se na tuto akci, která letos nabízela na své poměry zajímavě žánrově rozvrstvenou podívanou.
Kapely letošního ročníku WMoR jsme mohli rozdělit do tří různě velkých balíků. Největším byla pětice gothických kapel v rámci Beauty and Beast tour. Do druhého balíku patřily převážně starší hard rockové kapely a zvláštní kapitolkou samou pro sebe byli zástupci „zla“, thrashoví velikáni Kreator. Jelikož nikdo z naší party cestující do Zlína nepatří mezi příznivce gothic metalu, příliš jsme do Zlína nespěchali. Když se k tomu navíc přidalo tradiční zpoždění made by ČD, byli jsme rádi, že jsme stihli začátek Vitacitu.
Česká heavy metalová legenda se vrátila speciálně pro tuto příležitost, především díky úspěchu, jaké Láďa Křížek v současnosti sklízí na pódiích s Kreyson. Tahle muzika je stále živá a zejména starší tatíci postávající v džískách a s pivem v ruce vpovzdálí s jiskrami v očích vzpomínali na mladá léta. Tři čtvrtě hodiny s Vitacit na mě působilo pozitivně, přesto musím podotknout, že Kreyson na letošních Masters mě bavili více. Vitacit se dle mého až příliš (především v riffech a sólech) zhlédli v Accept a chvilkami jsem měl pocit, že poslouchám jejich revival. Navíc evidentně chyběla postava charismatického kytarového mága Dodo Doležala…
Otáčíme žánrovým kohoutkem o 180°a na podium nastupuje pro nás první (celkově však již čtvrtá) gothická kapela tohoto dne, norská Sirenia. Je pro mne trochu složité se vyjadřovat k těmto vystoupením. Pravděpodobně není v metalovém světě žánru, který by mi přirostl k srdci méně a ani po mnohých zkušenostech se mi z něj (myšleno teď gothické kapely se zpěvačkou v čele) žádná kapela nezalíbila. Sirenia naplňuje veškerá žánrové klišé – zpěvačka operující ve výškách, více či méně chrochtající mužský vokalista, tajemné melodie, kupa samplů. Jako osobní pozitivum vidím, že jsem koncert zvládl shlédnout celý a kapelu nakonec mohl označit za poměrně poslouchatelnou.
Žánrový kohoutek opět dělá veletoč a chystá se prostor pro kapelu v našich končinách nepříliš často vídanou. House of Lords nemají u nás příliš širokou základnu fanoušků, přesto se jim dle reakcí publika na zlínský koncert podařilo oslovit mladší publikum zejména novými deskami. Vzhledově zůstává většina kapely v 80. letech – snad až na specifickou postavu frontmana Jamese Christiana, který sice vypadá jako domovnice z vedlejšího činžáku, ale zpívá mu to i dnes stále parádně. Setlist House of Lords byl citlivě složen jak z nejstarších pecek, tak ze zástupců velmi úspěšných posledních dvou desek a já nestačil žasnout, jak velký úspěch nové hity I don’t wanna wait all night či Cartesian Dreams sklízely. I z krátkého padesátiminutového koncertu bylo znát, že House of Lords patří mezi ty kapely, kterým to naživo šlape bezchybně a svou vnitřní energií dokážou strhnout i fanouška, který je předtím neznal.
S další kapelou se opět vracíme zpátky do vod gothic metalu. Leave’s Eyes byli headlinerem Beauty and Beast tour, u mne se však zapsaly jako hlavní černá kaňka večera. Ani tak nešlo o hudební podklad, který se podobně jako u Sirenie držel ve vyjetých kolejích žánru, jako spíše o vystupování kapely, konkrétně zpěvačky Liv Kristine. Už hodně dlouho jsem neviděl front(wo)mana kapely, který by tak nepřirozeně a uměle komunikoval s publikem. Tón a zabarvení hlasu při projevech Liv nejvíce připomínal učitelku, která vysvětluje malým dítkám ve školce, kterak se nepobryndat ovesnou kaší. Jsem tolerantní vůči hudebním žánrům, ale neupřímný projev kapely mi prostě vadí…
Dramaturgie festivalu nás s dalším vystoupením vrátila zpět k hard rocku, tentokráte v o něco mladším provedení. Jorn Lande už několik let především hlasově potvrzuje svou dominanci v tomto žánru. Skladatelsky už je to bohužel trochu horší. Jeho alba vždy obsahují několik vynikajících skladeb, zbytek je však většinou jen takovou fádní žánrovou výplní s nedostatkem nápadů. Perfektních skladeb je však dost na to, aby se z nich dal sestavit poutavý koncertní set. O to větší záhadou mi bylo, jaký setlist pro nás ten večer Jornova kapela přichystala. S trochou nadsázky v něm zůstalo to nejhorší z loňského turné a hvězdné okamžiky v podobě cover verzí Thin Lizzy a Deep Purple byly nahrazeny dvěma slabšími věcmi z nové desky. Přestože se sem tam objevila výborná věc, která rozproudila krev (Shadow People, Stormcrow, War of the World), většinu času se Jorn potápěl ve středních tempech a publiku, které evidentně jeho sólovou tvorbu takřka neznalo, moc nepomohl – přesný opak House of Lords. Naštěstí alespoň díky excelentnímu hlasu pana Landeho zanechal koncert ve výsledku lehce pozitivní dojmy. Přesto to mohlo být o hodně lepší, stačilo jen vybrat o trochu energičtější skladby…
Nastal čas pro dvě hlavní hvězdy večera. Mille Petrozza s Kreator přišel na podium, zeptal se: „Do you have enough of melodic hard rock bands?“ a začalo se sypat. Kreator hrají pořád to samé (pár vybraných sypaček ze starších dřevních desek typu Terrible Certainty, Extreme Aggression, Phobia z progresivního období a novější věci), ale pořád s tou zatraceně milou porcí hněvu a obrovské energie, že nemůžou nedostat. Viděl jsem je již počtvrté, poprvé jsem si je však s vidinou dobrého zvuku vychutnal s větší vzdálenosti a nelitoval jsem. Konečně vynikly melodie ve Voices of the Dead či Enemy of God a konečně jsem si mohl vychutnat celou rudě zbarvenou stage bez tlačenic a mosh pitů. Mille byl jako vždy ve své nas**né náladě a šířil lásku, mír a pochopení celou halou. Tradiční projev před letitým závírákem Flag of Hate/Tormentor byl díky většímu prostoru obzvláště vypečený a my, kteří jsme jej v různých variacích slyšeli tolikrát, jsme se mohli jen bavit. Od Kreator zkrátka vždy víte, co čekat a pokud je máte aspoň trochu rádi, nemůžete být zklamaní.
Headlinerem celého festivalu se stali u nás v posledních letech velmi často vídaní Nazareth. Několikrát jsem zavrhl možnost vidět je hrát někde u benzínky či v podobně degradujícím prostředí, vyčkal si na halový koncert a nelitoval. U Nazareth je vidět obrovský nadhled, s jakým tu muziku dneska dělají. Po podiu sotva chodí, ale viditelně si své hraní užívají. Asi nejpříjemnější m překvapením pro mě byl hlas Dana McCaffertyho. Hodně jsem se bál, že struhadlo v jeho krku už bude řádně opotřebované, ale nestalo se! I ty nejtěžší party ve slavné baladě Dream On zvládl s bravurou a struhadlo škrábalo jedna báseň. Odezva publika sice už byla velice slabá – většinu v něm tvořili tatíci, kteří sice už položili pivo, ale jak známo, ti se ani pak k fandění nedoberou a zbytek už byl dost unavený po dlouhém večeru. Roli sehrálo jistě také to, že do té doby bezchybně šlapající produkce večera se kvůli problému na zvukovém aparátu o 20 minut zpozdila a mnozí již čekání nevydrželi a přesunuli se na tribunu. I bez hlasité odezvy byl však koncert povedený a já si užil hlavně léta oblíbené skladby jako Razamanaz či Holiday.
Byl to pro mne třetí ročník „Zimního Masters“ a musím jej hodnotit jako zatím nejpovedenější. Přestože se mi pěticí gothických kapel pořadatelé netrefili do žánru, oceňuji pestré žánrové rozdělení, ve kterém si všichni až na tradiční skeptiky a žvanily z řad „bubákoidního skektra“ našli své.
