Stejně tak dlouho jako trvá než z Vlčí noci (Vargnatt) vyjde Slunce, byť by svět, jež je nám dovoleno poznat, byl ukryt pouze v jeho stínech, tak dlouhá doba musí uplynout, než Vlci na chvíli vystoupí do několika světelných paprsků, aby se opět vrátili pod ochranu tmy. Během těch pár okamžiků Vám ale nabídnou zrakem i sluchem vnímatelné obrazy, možná na hony vzdálené Vaší mysli, možná odrážející část Vaší duše, aby Vám nakonec díky nim dali naději nebo Vás uvrhli do zoufalství. V každém případě ale zanechají nesmazatelný pocit… Hluboký, temný, krásný. …Ulver
Mezi prvním opusem norských Ulver Vargnatt a jejich zatím poslední nahrávkou Shadows of the Sun stojí téměř patnáct let. Kapela okolo Garma (Kristoffer Rygg) za tu dobu prošla nepřehlédnutelným vývojem od syrového blackmetalu až po současnou ambientně avantgardní tvář, jak je prezentována na posledních dvou albech – Blood Inside a Shadows of the Sun, ačkoli tyto dva počiny jsou natolik rozdílné právě jako den a noc. Zároveň ale mají stejně tolik společného. A vlastně ani oproti prvním albům se zase mnoho nezměnilo. Jsou to pořád Ti samí Ulver, jen dnes používají jiné vyjadřovací prostředky. Pořád ale útočí na stejná místa v našich myslích, pořád jsou stejně, ne-li ještě více, naléhaví, jako v době ostrých kytarových břitů. Jen jdou snad ještě hlouběji pod kůži. Lidská duše se neustále vyvíjí, mění, ale přes to přese všechno, krev chutná pořád stejně. Podobně se to má s hudbou Ulver. Jen na živo je ještě sladší, ještě dunivější. Je blíž, skoro na dotek. Komorní atmosféra přátelské seance s rozjímáním končícím až se soumrakem příštích dní, vhodně zvolená Akropole, mohutný zvuk, siluety muzikantů na popředí plátna vyplňujícího svými obrazy a motivy celou zadní stranu podia, občasný ostrý záblesk světla, razící si cestu skrze zaplněné hlediště a ta atmosféra…! – takový byl koncertní set Ulver 21. 2. 2010 při jejich zastávce v Praze.
Celý večer otevírající projekt Attily Csihara Void ov Voices byl vhodně zvoleným elementem k navození patřičné atmosféry, i když pouze on sám je asi schopen říci, zda skutečně při svém sólovém výstupu něco prezentoval živě, či pouze svou v kápi zahalenou postavou dotvářel vizuální stránku reprodukované hudby, aniž by přímo do ní nějak zasahoval. Pokud ale jednotlivé hlasové stopy sestávající ze šepotů, chraptění i melodických vokálů nahrával do sekvencí přímo při produkci, pak skutečně klobouk dolů. Ze dvou skladeb převážně ambientního ražení, postavených na uvedeném skládání několika vokálních linek do výsledného, nutno říci značně mysticky ponurého celku, je jen těžko posuzovat tvorbu Void ov Voices, proto tento výstup beru skutečně spíše jen jako přizvání hosta než jako plnohodnotný support či dokonce „předkapelu“. Svému atmosférotvornému účelu ale jistě dostál.
Samotní Ulver pak předčili má očekávání. Kdo je viděl na loňském Brutal Assaultu, šel do Akropole s jasnější představou, kdo měl tu čest poprvé, jistě nebyl zklamán, ba naopak. Hned úvodní skladba EOS z poslední desky zcela neomylně předurčila chod následujících zhruba sedmdesáti minut. Let the Children Go, rovněž ze Shadows of the Sun, podpořená výbornou videosekvencí lvice lovící zebří mládě, pak naplno rozjela videoprojekci, která tvořila podstatnou část celého výstupu a chvílemi vázala mysl a zrak některých návštěvníků tak, že je div neuváděla do tranzu. Za nejuhrančivější a nejpovedenější ve smyslu souznění s hudbou a dotváření atmosféry pak považuji určitě video ke skladbě Operator z Blood Inside nebo mrazivé záběry z koncentračních táborů v písni Rock Massif z alba Svidd Neger – soundtracku ke stejnojmennému filmu norského režiséra Erica Smith Meyera, či místy krásně obskurní záběry ve For the Love of God kombinující scény souložících párů s mechanickým dojením krav, výbuchem atomové pumy nebo žebříkem do nebe, to vše propletené náboženskými výjevy či obrazem Ježíše Krista. Z dalších skladeb nelze opomenout například píseň Funebre rovněž z poslední desky Shadows of the Sun, která tohoto večera byla zastoupena co do počtu skladeb nejhojněji, nebo závěrečnou klavírní Not Saved ze Silencing The Singing.
Ulver ve svém setu nezapomněli ale ani na ochutnávku z alb Perdition City, Themes From William Blake’s The Marriage Of Heaven & Hell nebo A Quick Fix Of Melancholy. Celé toto hudební divadlo pak provedli na pódiu celkem v šesti lidech. Největší pozornost z pohledu živého hraní zaslouží vedle bubeníka určitě multiinstrumentalista Daniel O’Sullivan střídající kytaru s basou a klávesami, ale ani zbytek „zvukově technického ansámblu“ samozřejmě nezůstal pozadu, byť z většiny v poklidu pracující u svých laptopů. Současná podoba hudby Ulver se ale prostě bez určité podstatné dávky programování a samplování neobejde. Osobnost a Garmovo charizma je pak kapitolou samou pro sebe. V čele Ulver si nelze představit nikoho jiného a to nejen vzhledem ke skladatelskému vkladu. V neposlední řadě musím vyzvednout jeho vokální projev, ani jsem nečekal, že na živo vše takto uzpívá, navíc s takovou dávkou procítěnosti.
Ovace, jež si tito Norové vysloužili, byly prostě více než zasloužené. Jen s poslední větou, která se objevila s koncem jejich vystoupení na plátně, nemohu souhlasit. Zbytek totiž není ticho. Tóny předešlého večera v mých uších stále doznívají. Bravo pánové.
Text: František Jaroš; Foto: Petr Tvrdík