V úterý 24. ledna se v pražské Lucerně konal koncert Jaromíra Nohavici. Plánovaný začátek se díky zcela vyprodanému sálu posunul zhruba o dvacet minut, ale to byla jediná chybička, s níž se pochopitelně počítalo. Hrál sám- jen s kytarou, heligonkou a posluchači. Prý pro něho nastal opět čas na důvěrný rozhovor s diváky, přestože koncertování s větším doprovodem má také své kouzlo.
Jedinečnost tohoto koncetru spočívá především v často diskutovaném Nohavicově „nepřátelském“ postoji k Praze a jeho nechuti hrát ve velkých sálech– jak se sám na začátku zmínil, nic proti hlavnímu městu nemá, jen je pro něho jednoduše příliš daleho. Kromě zpěvu potěšil publikum také několika více či méně vtipnými poznámkami– například, že cena lístků je nepřímo úměrná zpěvu v daných částech sálu nebo jak moc se těšil na zlepšení možnosti snadno se dostat z Ostravy do Prahy díky rychlovlakům Pendolino…. Jak se zdá, musí si na něho Pražáci zatím ještě chvíli počkat…
Po uvítání obecenstva zazněla jako první píseň Kometa. Pro mě osobně to bylo poněkud překvapení, protože ji mám zafixovanou jako tu, která je obvykle hrána až na závěr. Zpočátku se Nohavica věnoval spíše novější části tvorby za doprovodu kytary. Třeba skladbám z posledního alba Babylon. Jako jednu ze zajímavostí představil právě dokončenou nepojmenovanou písničku, kterou věnoval, cituji: „mým pražským milým“ no, a pak, že nemá k Praze vztah… Konec první kytarové série obstarala „jediná pořádná erotická písnička, co mám“ Zatímco se koupeš.
Protože Nohavica rovnoměrně střídal kytaru s heligonkou, byla struktura koncertu velmi pestrá a zajímavá. Po spíše lyrickém kytarovém začátku způsobil řízný zvuk heligonky efektní změnu– následující nový popěvek dostal název Meine familie a myslím, že si ho zasloužil naprosto oprávněně. Ostatně to můžete posoudit sami- působivý text zněl následovně: tatatata… mamamama… babababa… jajajaja…. Druhou vypalovačkou byl ve zrychlené verzi „heligonkový hip hop“ Milionář, jenž vyvolal bouřli nadšení. Jinou skladbou, která zaujala svou vtipností a erotickým nábojem nejen mě, byla další novinka pojmenovaná Za hotelovou zdí. Měla jediný, zato však nepřehlédnutelný nedostatek- chybí jí totiž konec. Proto každý, kdo se chce mít podíl na zakončení písně, může Jaromírovi mailem zaslat svůj návrh.
Starší sladby se střídaly s novými, at´ už bezstarostnými skorolidovkami nebo těmi, které obsahují stále aktuální lidské poselství, a dohromady vytvářely netypickou koláž celé Nohavicovy tvorby. Velkou zvláštností bylo v průběhu koncertu nahrávání dvou doposud nevydaných písní z doby komunismu. Tímto postupným zveřejňováním starých avšak stále žádaných písní vzniká na Nohavicových webových stránkách kolekce písní, kterou si může každý stáhnout. Při vysvětlování tohoto projektu s názvem Pražská pálená padl další vtípek- tentokrát na účet rychlosti internetového připojení od nejmenovaného poskytovalele. Proto na svých stránkách dává k dispozici skladby ve dvou různých kvalitách, aby někteří nemuseli čekat u počítače od rána do večera….holt si musíte umět vybrat…(a nebo stahovat v práci).
Úspěch vystoupení byl ohromný. Vyprodaný sál si vytleskal nevídaný počet přídavků. Nohavica se musel nejméně třikrát vracet na podium a pokaždé byl ochotný ještě zahrát. Už už se zdálo, že po trojici „intelektuálních“ skladeb, mezi kterými byla Písnička pro pocestné (pouze zpěv bez doprovodu) a Krylovy Jeřabiny, bude definitivní konec. Nicméně ohlas byl takový, že byla přidána ješte jedna. Nohavica to ohodnotil tak, že když nechceme jít domů s pocitem hodnotného inteligentního závěru, tak to holt musí nějak pokazit a zahrát něco víc přízemního- Vlaštovko, let´ kterou se mu povedlo (pochybuji, že úmyslně) trošku poplést. Myslím, že koncert byl výborným zážitkem pro všechny návštěvníky- dostačující nazvučení a výtečná atmosféra mě přesvědčily o vysoké kvalitě všech koncertů Jaromíra Nohavici- at´už hraje v kulturáku zapadlého městečka nebo v Lucerně ohlas plného hlediště je nadšený a upřímný.