17.duben. Tak tohle datum „obyčejnému“ člověku příliš mnoho neřekne. Kdyby se jednalo o listopad asociace by byly bohatší (doufejme), takhle se ale jen těm bystřejším vybaví, že bylo velikonoční pondělí. Ti ale, kteří svou duši zaprodali extrémnějšímu žánru dnešní metalové scény vědí, znají, chápou. Kapely, které jsou ve svých žánrech dnes již pojmem zavítaly do pražské Folimanky, a tak, jak zpívají Tři sestry, (zajímavé, že jsem si na ně zrovna teď vzpomněl:), stovky těl spocenejch se zmítalo bez židlí, v sále, kde, (v tomto případě), se ještě včera basket hrál. – SEPULTURA a IN FLAMES
Právě pánové z těchto skupin byli příčinou toho, že v době, kdy většina světa postavená na historických základech vycházejících z křesťanské tradice slaví nejvýznamnější svátek týkající se Spasitele, v Praze na tisíc rukou se zdviženými malíčky a ukazováky hrozilo do rytmu vířících kopáků.
Začátek celovečerní hudební smršti odstartoval support DAGOBA, kteréžto jméno hudebním znalcům možná není až tak neznámé, nicméně mě osobně nepřesvědčili o tom, že by se již mohli řadit po bok hvězd této noci. Pro nedočkavého fanouška IN FLAMES až příliš standardní kytarové riffy, evidentní záliba v akordech typu e-moll, celý výstup bez jediného sóla, bez jediné kytarou stvořené melodie ač občas nahrazené samplem, nemohl být uspokojující. Vyzvedl bych baskytaristu a hlavně jeho práci s vlasy. „Větrné mlýny“ byly vizuálně velmi zdařilé. Trochu blíže posluchačově srdci se dostala třetí skladba, („Fade Away“ neslo se refrénem, rozuměl-li jsem dobře), s poměrně melodickým refrénem, který se tak stal oázou uprostřed jinak lehce stereotypní kytarové pouště. Avšak ve čtvrté „pecce“ nasamplovaný zpěv ,(a to hlavní linka, nikoli pouze back vokal, který, nutno přiznat, i když mnohem decentněji, používá i Anders Fridén z In Flames), mě ale posadil zpět do židle.
SEPULTURA
Pánové Derrick Green (zpěv, kytara) Andreas Kisser (zpěv, kytara) Paulo Jnr. (baskytara) a Roy Mayorga (bicí) nechodili dlouho okolo horké krve a pustili se do díla s energií jim vlastní. Charakteristické rytmy, klasické kytarové party, přesně šlapající brazilský stroj, prostě SEPULTURA. Z důvodu narození syna Igora Cavaleri, usedl za bicí soupravu, tedy troufám si říci jeden z hlavních nástrojů této hudební party, už zmíněný Roy Mayorga, a bylo se na co koukat. Nebo spíš bylo co poslouchat. Trochu paradoxní je, že Roy svého času určoval rytmus jiné partičce a sice SOUFLY, se kterou, jak není žádným tajemstvím, SEPULTURA, po ne zrovna přátelském odchodu Maxe Cavaleri, nesdílí zvláště přátelské vztahy (a naopak). – ale „metal si nevybírá,“ a tak, kdo ví, třeba se jednou dočkáme i společného turné SEPULTURA, SOUFLY.
Ač hudební set SEPULTURY, který chlapci v rámci svého hudebního putování po světě předvádějí, má být určen, zcela pochopitelně, hlavně k propagaci jejich nového alba Dante XXI, inspirovaného klasickým dílem předrenesanční literatury, Božskou komedií Dante Alighieriho, nezapomněli ani na starší věci, a tak si všichni fanoušci přišli na své. Nutno říci, že i z tohoto živého vystoupení bylo vidět, že Derrick Green se role zpěváka SEPULTURY po odchodu Maxe chopil zcela oprávněně a i skladby z alb jako Chaos AD, Schizophrenia…, tedy ty v „originále“ reprodukované Maxem Cavarelou, podává velice přesvědčivě a zároveň do nich svým projevem vkládá i něco lehce novátorského. (Zarytí vyznavači SEPULTURY za éry Maxe budou zajisté opačného názoru… a v tom je to kouzlo). SEPULTURA podala zkrátka takový výkon, jaký jsem od ní očekával, a i přes to, že jsem si před začátkem koncertu říkal, že pro tentokrát budu své hlasivky šetřit, ve skladbách jako Territory, Choke či Troops of Doom jsem se náporu atmosféry stejně neubránil.
IN FLAMES
Po další krátké přestavbě pódia, jejíž trvání jsem po čtyřiceti minutách čekání přestal sledovat, se konečně, za do popředí nainstalovaným suknem, objevily stíny pěti tajemných postav. Závěs však dlouho protagonisty švédského metalu neskrýval, když se po několika prvních taktech snesl kamsi za nášlapy. Celkem efektivní a spoustou lidí celkem očekávaný kousek. Musím ale podotknout, že ono čekání se vyplatilo.
IN FLAMES jsou kapelou, která, a to dle vlastních slov, se chce soustředit hlavně na živé hraní a ne jen „zahrabat se“ někde ve studiu, a tak, i když samozřejmě i díku rozpočtu koncertů a velikosti žánrových vod, které hasí „švédské plameny“, pódiová show se zajisté nedá srovnávat např. s RAMMSTEIN, přes to přese všechno energie sálající z této severské pětice okamžitě rozhýbala již několik hodin na nohou stojící publikum. Velmi pěkný moment byl, když i samotný Anders vyzval sedící publikum, aby si před hitovkou Only for the Weak stouplo a pronesl něco v tom smyslu, že tady nejsme na žádným popu, kde se sedí, ale na heavy-metalu. Kvalitně odvedená práce jednou z největších kapel švédské metalové současnosti v podobě skladeb jako např. Bedtime story, Pinball Map, Systém, Embody The Invisible, Colony, Black & White, Take this Life, Come Charity, Scream, Bullet Ride a dalších byla více než důstojným vrcholem tohoto velikonočního večera.
Kdo váhal a nešel, přišel o pořádnou dávku energie do žil. Celá akce se nakonec vydařila i přes počáteční komplikace jež se pro návštěvníky projevily v podobě posunutí začátku o hodinu a čtvrt, tedy na 19:15. Bylo se na co koukat, bylo co poslouchat a když jste si vystáli frontu, bylo i co pít… Heavy, death, thrash, melodic, …metal is not DEAD!