Anathema, to je hurikán emocí dotýkající se lidského nitra. Tento pátek tato bristká kapela zavítala do Brněnského klubu Fléda. Tentokráte si na své dubnové turné připravila speciální tříhodinový setlist, který zahrnoval průřez celou pětadvacetiletou historií skupiny. Celý večer se měl nést v retrospektivním duchu postupujíc proti proudu času od nejnovější tvorby až k jejím samotným počátkům. Přiznám se, že ačkoliv jsem fanoušek spíše současné tváře kapely a raná alba nemám tak naposlouchaná, byl jsem na celou show náramně zvědav.
Brány klubu se otevřely krátce po půl sedmé a dovnitř byli vpuštěni první návštěvníci koncertu, kteří mezitím již vytvořili před klubem frontu. Dávám si bundu do šatny, kupuju tričko k turné a něco k pití a jdu vyčkávat na samotné vystoupení před pódium. Do sálu postupně proudili zbylí fanoušci a zhruba po půl osmé, kdy kapela začala hrát, byl již zcela zaplněný.
První část večera kapela začala v současné sestavě a hrála materiál od nejnovější desky Distant Satellites po písně z alba Judgement. Dojem ze začátku bohužel kazilo pár individuí v publiku. Někteří si zřejmě mysleli, že jsou na nějakém death metalovém koncertě a mezi písničkama vyřvávali jméno kapely hrdelním chropotem, což se podle mě k atmosférické první části setu opravdu nehodilo. Fakt, že se za bicí v první třetině koncertu posadil namísto Johna Douglase Daniel Cardoso, který jinak hrával na klávesy, zřejmě taky některým nebyla po chuti a museli to dávat hlasitě najevo. Tohle vedlo jak u kapely – zejména kytaristy Dannyho Cavanagha, který se vůči tomu tvrdě ohradil – tak velké části publika k značnému rozčarování. I přesto jsem si tuto část nadmíru užil. Vincentu Cavanaghovi to pělo náramně a několikrát se předvedla i zpěvačka Lee Douglas – taková A Natural Disaster byla v jejím podání lepší než z alba.
Prostřední část setlistu se nesla v pochmurnějších melodiích, jelikož kapela hrála písně z alb Alternative 4, Eternity a The Silent Enigma. Na tuto část setu vystřídal Jamieho Cavanagha za baskytarou bývalý člen Duncan Patterson. Ta pravá atmosféra zmaru typická pro doom metal však nastala až v poslední třetině koncertu, kdy se na pódium připojil bývalý zpěvák Darren White a kapela se vrátila ke kořenům své nejranější tvorby. Darren dokázal publikum řádně rozproudit. Bylo vidět, že celá řada lidí čekala na tento jedinečný moment užít si naživo písně, které už kapela prakticky nehraje. I když jsem nejstarší tvorbu tolik neznal, užil jsem si i tuto poslední část večera, na čemž měl charismatický Darren nepochybně zásluhu.
I přes lehké rozčarování z některých spoluúčastníků jsem tedy z koncertu nakonec s celkovým pozitivním dojmem odcházel spokojen.
