datum: 10.5.2013
místo: Tip-sport Aréna Praha
S téměř pravidelnou přesností komety obíhá australský revival PINK FLOYD celou zemi a návštěva se nevyhnula ani České republice a to hned ve třech zastaveních. Vzal jsem pražskou štaci, protože je to nejblíže.
Letošní tour je především ve znamení 40ti let, kdy na světlo boží vyklouzla ze studia legendární LP deska „The Dark Side Of The Moon“ a Australané vzdali hold tomuto hudebnímu skvostu skutečně pečlivě a patřičně. Už od úvodních tónů skladby „Speak to Me“, na mě sáhly vzpomínky na první poslechy černého klenotu v obalu s optickým hranolem rozkládají bílé světlo na barevné. Nemyslím si, že by bylo nezbytné představovat dílo, jehož se prodalo po celém světě 50 milińů kopií. Ale při úvodním tikotu hodin při „Time“, mi na zádech naskočil pořádnej dikobraz. Stejně tak z chrastění mincí a hrkání pokladny při „Money“. Zkrátka celá první polovina koncertu byla pro mě osobně ve znamení skvělého hudebního i optického zážitku. I se závěrečnou skladbou první části „Another Brick in the Wall (part 2), kdy se na pódiu zjevil obrovský učitel s rákoskou… Je jen škoda, že si do haly nenašlo cestu víc fans a barák nebyl víc zaplněn, ale ti co přišli, si každopádně museli přijít na své. Rozhodně při přestávce mezi návštěvníky putovaly při hovorech samá pozitiva.
Druhá část koncertu přinesla také samé hudební bombónky, ale začátek setu mi přišel truchu hlasitě přepálený. Snad jen můj dojem a nesměřuje je kritice, navíc celej koncert byl po zvukové stránce dost dobrej. Muziku doprovází nezbytná laser-show a je stále co sledovat a poslouchat. Jako tradičně opouštím výčet jednotlivých po sobě jdoucích songů, ale klidně přenechám někomu z Vás. Za mě jen vytáhnu největší fláky, kterými byly „Shine On You Crazy Diamond“ a „Wish You Were Here“. I když samozřejmě celá druhá půlka je též nabitá nehynoucí muzikou. Člověku i příjde líto, že kapela začíná mluvit o posledním songu, že má tendence se loučit, mává, klaní se (stejně tak obrovský klokan), děkuje a odchází. O to víc mě potěšil návrat na stage a rozjezd mé nejoblíbenější z oblíbených, kterou je „Run Like Hell“. A to už celý sál stojí, tleská a má to perfektní, bouřlivější atmosféru. Výtečná záležitost, i když trochu se smutkem z definitivního finále. Musím si sednout a trochu to před odchodem vstřebat a uložit v palici na harddisc.
Co říci závěrem? Za mě osobně super. Jo jasně, strahovskej zážitek s original Pink Floyd to nepřekoná. Jenže to nemůže asi už žádná kapela s ničím. Ale jako návrat ke vzpomínkám je to suprové. Mě osobně to oslovilo po všech stránkách velmi. Co Vás? Tradičně…názory,postřehy.
