Jako se již stává tradicí i letos se Vám pokusíme online zprostředkovat dění na našem oblíbeném festivalu Benátská noc, jehož 17. ročník se koná na louce v obci Malá Skála.
Čtvrtek:
15:30
Vydali jsme se jako obvykle na místo dění už den před samotným zahájením, abychom přinesli nějaké ty fotky a informace z finišujích příprav festivalu. Nikoho nepřekvapí, že se kempy již začínají plnit stany a na krajnicích místních komunikací zastavují vozidla narvaná festivalovými proprietami. Na festivalové „Géčko“ si zatím návštěvníci frontu nevystojí, ale ve vesnici, která se na nápor muziky-chtivých turistů dobře připravila, už můžeme nalézt několik stánků s místně (i celorepublikově) oblíbeným pivem Svijany. Obyčejný návštěvník se už do areálu nedostane, ale díky našim úsměvům, které obměkčí kdejakého drsného securiťáka, se nám podařilo vyfotit i pár snímků rostoucího festivalového městečka.
Pátek:
12:00
Po včerejší průtrži mračen, kdy během chvíle na Malé Skále stihla popadat desítka stromů a do rána nebyla zprovozněna elektrická síť, začíná konečně vesnice žít festivalovou atmosférou. Do areálu budou brzo vpušteni první návštěvníci, a proto jsem se vydal zjistit, jaké škody napáchal včerejší déšť na aparatuře a především na louce, která měla s náporem vody vždycky problémy. Jak se dalo čekat – v některých místech jsou od těžké techniky vyježděny koleje, ve kterých se drží voňavé a výživné bahénko. Pokud by vydrželo počasí (zrovna vysvitlo slunko), louka by zcela jistě během odpoledne vyschla. Bohužel se čekají další srážky, a proto doporučujeme čtenářům přijít ve kvalitní obuvi – tzn. boty, kterým bláto nevadí a voda do nich nenateče nebo naopak boty průtokové, z kterých voda sama vyteče ven.
20:30
Takže, po prvním festivalovém odpoledni už lze konstatovat, že letošní ročník Benátské noci skutečně začal. Ani pořadatelé, ani kapely a hlavně ani návštěvníci se nezalekli včerejší bouřky a bez ostychu plně vychutnávají vše, co tak obvykle festivaly přináší… kapely, pívo, párky, steaky, holky v podprsenkách, kapely (teď myslim ty zahraniční) a prostě tu bezstarostnost, že zejtra to bude stejný, pozejtří taky a pak už možná nebude nic, takže si s tim nebudem lámat hlavu :-) Smekáme před všema těma bláznama, co tu jsou už od včera, a který ve stanu přežili tu úžasnou smršť vody a větru, která lámala stromy a odnášela nic netušící domácí mazlíčky někam k Polsku, a pokud se jim podaří dostat se k nám do dnešní půlnoci, tak každýmu z nich koupíme pivo! (spoléháme na to, že ve stanech nemáte net, kabrňáci!)…
Prostě jsme odpoledne naběhli pod pódium, kde první kapelky rozvášnily své nástroje a nafotili pro vás něco z té ještě čísté a nevinné muziky. Pořadatel tedy zařadil na brzké páteční odpoledne i nějaké ty ne/známější kusy jako například Jana Lota, Svrab, Hromosvod, Houba, Arzén… prostě hubdy co uši ráčí. My radši okusili trochu alkoholu mimo areál a zaskočili na Tesákovy Svijany. Součástí téhle festivalové maloskalské atmosféry je totiž i to, že každý, kdo má zahradu jen trochu poblíž areálu, některého z kempů nebo třeba řeky, speciálně jen na tyto tři dny zřídí ve své garáži občerstvovací stanici, ať už formou vlastního podnikatelského snažení nebo prostřednictvím pronájmu někomu jinému, ještě snaživějšímu. Prostě přátelé, pití je dost! Cože?
Jo, zpátky ke kapelám. Odskočili jsme si na pivko a vrátili se do areálu až na Dědu Mládka. Ač vystupovali na Green (menší) stagi, publikum okolo vyjetých kolejí a barevných kaluží rychle zhoustlo a začalo se pořádně skákat. Některá vystoupení Dědy (například to na Okoři 2006, pokud si dobře vzpomínám) byla sice stylovější (všichni byli na hadry a Merci se svlíknul), ale i tady to kluci parádně rozjeli a rozproudili nemalý dav,jež se svěřil bez rozpaků do jejich rukou. Za povšimnutí určitě stojí i nemalý tvůrčí posun celého souboru, který se zde na Benátské noci projevil v podobě dvou vlastních fláků, zejména Karlova „růžová hadice“ pobavila i pohladila po duši.
Zatímco na Green Stagi pokračoval program plně v režii tuzemských reprezentantů, na hlavním hudebním svatostánku s již tradičním označením Black stage se pomalu schylovalo k hlavním zahraničním hvězdám večera. Ikdyž… Jako vždy dobří Čechomor nás osobně nijak extrémně nepřekvapili ani nezklamali a rádi jsme si ve zbytcích bahna zakřepčili na lidově rockové pecky z jejich klasického repertoáru.
00:08
Na Divokýho Billa začalo být před hlavní stagí už skutečně narváno (koneckonců poměrně dost lidí bylo i na podiu :-). Tady se vidí, který kapely dneska ještě pořád táhnou. Bill mezi ně určitě patří, a ať už si o jejich donekonečna se opakujících, místy primitivních popěvcích myslím cokoli, musím uznat, že to funguje bezvadně. Dokonce jsem na chvíli přistihl i sebe, jak si po patnáctém opakování broukám spolu s kapelou nějaký ten vydařený refrén. Hodinovej set využili do poslední kapky, osvědčený hity jako Plakala, Malování, Znamení apod. (případně mě opravte, vy sedmnáctileté, znalé věci :-)) proložili několika ochutnávkami z chystané desky a ani tady nijak jejich vystoupení neztratilo na intenzitě, dav zobal z ruky až dokonce a pro mnohé tady v tom okamžiku nastal vrchol pátečního večera. My jsme si ale počkali na další lahůdky.
Ještě před tím jsme se ale probahnili do Wigwam (kryté) stage, kde rozpálili dav „skoromístní“ Krucipusk. Hájíček je třída a i s lehce změněnou vizáží řádí na podiu, že jeho pot létá do prvních několika řad. Muzika skákavá, dav ve stanu připraven na vše, tak se pařilo až do posledního dechu.
Po malé pauzičce v backstagi jsme se vrhli na Tarju Turunen, která má v našich končinách početný zástup posluchačů, a tak se ani ne po roce vrací opět na česká pódia. Nezaměnitelný operní hlas, který je bezpochyby právě oním fanouškovským lákadlem, přitáhl pořádný kotel. Podporována energickým bubenickým velikánem Mikem Terranou, vsadila kromě skladeb ze své sólové desky i na hitovky Nightwish, které byly ze strany publika bouřlivě opěvovány. A tady se trochu vkrádá potřeba srovnání pro ty, kteří letos na Masters of rock absolvovali koncertní set „nových“ Nightwishů (nutno předeslat, že ne zcela odpovídající kapele tohoto formátu, alespoň dle prezentace v médiích), především pak souboj Tarja – Anette. Z tohoto duelu tedy na plné čáře vychází jako vítězka Tarja. Nezaměnitelným vokálním projevem a intonačními schopnostmi během živé prezentace jejích (popřípadě Holopainenových) skladeb počínaje a pohybem po pódiu konče. Tarja tento večer působila ve srovnání s, v obličeji zvláštně odulou, blonďatou rádoby „postrebelkou“ Olzonovou, jako skutečná dáma rockové hudby. Prostě jsme jí to věřili mnohem víc a celkově vystupovala tak nějak přátelštěji a vstřícněji. Myslím, že se najde nemálo lidí, kteří Nightwish slyšeli spíše na letošní Benátské noci než na Masters of Rock.
Po třech písních, kdy fotografy odtáhli z přednášlapů, jsem spěchal nafotit místní více než oblíbenou kapelku Debillheads. Neskutečný zápal, který čiší z Debilů, se přenáší na posluchače a myslím, že pokud by vystupovali na hlavním podiu, mohli by se diváckou návštěvností směle vyrovnat o hodně známějším kapelám. Bláto nebláto, na Debily se prostě paří…
Z Walda Gangu jsme toho sice mnoho nestihli, ale protáhnul jsem se přímo na podium, kde jsem mohl sledovat nějaké ty pyrotechnické efekty, ladné pohyby všech účinkujících a především dobře naladěný dav před stagí. Pro některé (jako třeba mě) to bylo příjemné zakončení „zeleno-stagového“ hraní. Pak už jen rychle přeběhnout, abych byl včas na (pro nás) největší tahák pátečního večera, britské Paradise Lost.
02:34
Živá vystoupení Paradise Lost předchází mnohdy ne zcela lichotivá pověst, že celkový průběh koncertu a následně i dojem z něj je do značné míry ovlivněn tím, jak se mistr Nick Holmes ten den vyspí a jakou má zrovna náladu. No… tady měl náladu určitě výbornou, protože Paradise vystřihli krátce po půlnoci parádní set plnej osvědčenejch kusů, hlavně zaznělo i dostatek starších věcí, což bylo všemi fanoušky vroucně přijato – vždyť, kdo by si rád nezavzpomínal na výborné album Gothic. Prvních pár taktů po začátku jejich programu měl sice zvuk k ideálu spíše dál než blíž, ale během chvilky se vše poštelovalo a pak už se mohlo jen vychutnávat a opájet se mírně mrazivou atmosférou, kterou tito Britové, alespoň pokud chtějí, prostě umí.
Sobota:
15:00
Sobotní ráno začalo pořádnym slejvákem a v duchu slunce/déšť se pak víceméně ubíral celý den. Naštěstí odpoledne se počasí trochu umoudřilo, a tak jsme mohli nechat pláštěnky v klidu složený v našich kapsách. Brodění bahnem ale nadále gradovalo, aby se z toho navečer stal už skutečně mordor a noční bahnění před spaním, hlavně těm, kteří měli stany dál od řeky, takže si nemohli umýt nohy, skutečně nezávidím. Ale zas na druhou stranu, pokud nechytnou z toho bahna nějakou hnusnou nemoc, tak budou mít krásnou pleť na chodidlech!
Do areálu jsme dorazili až kolem jedné hodiny, takže G-bod jsme nestihli, ale budeme se jim věnovat jindy, až bude příhodnější počasí. Více nás mrzí prošvihnutí Vetrolu, kteří otevírali v poledne Wigwam stage. Snad příště.
Nightwork poprvé v sobotu pozaplnili „motokrosovou dráhu“ před hlavní stagí. Zase se ukazuje, že ostrovtip a dotažená pódiová prezentace dělá strašně moc a na fesťáky je to to pravý. Zábavné půlhodinové vystoupení uběhlo jako voda. Mezi tím na Green stagi už rozjel svůj set Miloš Dodo Doležal. Mohutný zvuk jeho kytary, vlastně kytar, protože jen za prvních pár skladeb jich vystřídal asi sedm, konečně trochu prořízl nepříznivé počasí a pršet začalo až na následujícího Vildu Čoka. Ten skotačil, jak je zvykem, ale nicméně, kdo zná jeho jiná vystoupení nebo pamatuju na ten cirkus, co prováděl s Výběrem, byl uspokojen tak na sedmdesát procent.
20:03
Až úplně vzadu na Coca Cola stagi určitě stojí za zmínku trojice kapel Prouza, Pumpa, 100C. „Prouzovy“ několika-více minutové kompozice, propracované vrstvení dvou kytar, nepříliš veselé, ale o to hlubší texty („je nad Slunce jasné, že každá hvězda jednou zhasne, a vědět to není zas tak málo, jak by se na první pohled zdálo“) vytvořily zvláštně podmanivou atmosféru, a i těch pár kapek, co nám při tom spadlo na hlavu, jakoby do toho všeho tak nějak patřily. Při Pumpě si spousta lidí mělo možnost zavzpomínat na starej dobrej bigbít, jak se tak dřív valil z každýho obecního kulturáku. A Stupně to odehráli i přes zlomeninu zpěvákovy nohy. A dobře se na to tančilo. Pak Lety mimo a my letěli na pivo.
Během toho jsme si samozřejmě nenechali na hlavním podiu ujít alespoň kousek Anny K., která vytáhla hned na úvod samý pecky, slíbila novou desku a byla jako vždycky kouzelná. Zpátky z občerstvení jsme se dostali právě včas, abychom si společně s Kamilem dali Zemi vzdálenou.
Gaia Mesiah na zeleném pódiu se sice snažila seč mohla, ale bez Marky Rybin to pro mě není úplně ono. Nový zpěvák se sice snaží, ale kdo viděl někdy Marku v akci, jistě mi dá za pravdu, že její styl nikdo napodobit nemůže. Když ale odhlédneme od show, muzika je to více než poslouchatelná. Spíše z povinnosti jsem si odskočil nafotit Anetku, která sice není můj šálek festivalového piva, ale až jsem se divil, kolik příznivců její hudba přitáhla.
21:54
S úderem osmé hodiny přišla řada na hlavní tahouny. V pořadí Green, Black, Wigwam stage to máme uskupení Epica, Chinaski, Doktor P.P. Psát tu nějaké ódy nebo kritiku na Chinaski by bylo nošením dříví do lesa. Ta Malátnýho parta si bez problémů omotala kolem prstu za dosavadní sobotu snad nejpočetnější dav a sevírovala mu jeden rádiový hit za druhým, takže i ti největší ignoranti mohli zpívat s nima. A taky že zpívali. To s Epicou tolik lidí nezpívalo, ale všichni Tarja/Nightwish nadšenci zde byli a pilně hrozili. Sympatický symphonic-metal, místy s lehce kýčovitou soundtrackovou složkou, prostě všechno, co k tomuhle stylu patří, s výbornou zpěvačkou v čele.
23:12
A přehled rockerek pro tento večer zdaleka nekončil. Vždyť právě teď se dočkali všichni ti, kteří před několika lety hltali německé Guano Apes. Znovuvzkříšená grupa s křehkou dívčinou s mohutným hlasem v čele předložila výběr ze svých fláků. A bylo vidět, že lidi ještě nazpomněli (a nebo před Benátskou doma pilně studovali). Super atmosféra!
Zbytek večera už začal být trochu hektický, všechny ty ženský, alkohol a přesolené pochutiny… Pár fotek z Midge Ureho se povedlo a můžete se na to mrknout. My jsme se dostali trochu do soustředění až u Aleše Brichty. V poslední době tolik diskutovaná píseň Deratizer nezazněla, takže nemáme o čem diskutovat, nemůžeme kreslit čerty na zeď, zdvihat varovný ukazovák ani psát rozsáhlé elaboráty o spoluobčanské přizpůsobivosti. Písně jak z dob Arakainu, tak z jeho sólový dráhy zase přinutily zpívat nejednoho z nás a ostatní. Ta jejich metalománie, si myslim, docela sedla!
Z dalších zajímavých okamžiků jistě mohlo být, jak Varteckej nyní zvládá frontmanství v Kurtizánách, ale přes ty nánosy bahna a hordy v něm se plácajících lidí se nám nepodařilo dostat se do Wigwam stage včas a stejně tak nám pod prsty proklouzli i Morčata (protože jsme se probíjeli na Kurtizány…), tak pokud k tomu někdo máte nějaký cenný postřeh, připomínku, pochvalu či vzkaz, tak do komentářů, budeme rádi a děláte to vlastně pro sebe! :-)
Neděle:
16:14
Třetí den fesťáku konečně slunce. Začaly vysychat meze a spolu s nimi naštěstí i bahnité podloží areálu. Pořád to ještě chtělo vysoký boty nebo odvahu a sandále, ale už jsme se nebrodili do půl lejtek, což, přiznejme si, nebylo během soboty, hlavně poblíž „Toi-Toi městečka“ zrovna příjemné. Vzhledem k tomu, že prvních několik kapel, nás až tak nepřitahovalo, hned na úvod jsme usoudili, že takové pěkné počasí se musí náležitě využít, nejlépe k výletu, a tak jsme, protože na chození po vejletech to tu až moc známe, vyrazili do hasičárny na pivo. Takže první, o kom můžeme zodpovědně poreferovat, je Petr Spálený, od kterého jsme zaslechli hned dva kusy a sice hitovky z největších – Plakalo baby a Až mě andělé zavolají k sobě. Lehce rušivým elementem byl tranzistorový přehrávač jednoho ze stánkařů, který kousek od nás velmi hlasitě přehrával Dalibora Jandu s jeho vlajkovou písní Říkal si Hurikán, proto jsme se přesunuli o stage dál, kde právě začínal písničkář Tomáš Klus. Poslední dobou jako by se s těmito chlapci s kytarami roztrhl pytel, ale dobře, že tak, když si to dámské publikum žádá.
Jankem Ledeckým se nedělní program naplno rozjel a začal nabírat na obrátkách, doslova. Všem notoricky známé písně jako Pěkná, pěkná, pěkná, Budu všechno, co si budeš přát, nebo Na ptáky jsme krátký, jsme si s chutí přezpívali s ním, popřípadě zatančili a vyrazili na UDG, kteří klidně mohli hrát na hlavní stagi, například místo Medvěda 009, protože dav namačkaný před „greenem“ přezpíval s hochy snad každou skladbu a odpoledne se tak příjemně posunulo o kousek dále.
23:35
Jak moc Sunshine nemusím slyšet zrovna každý fesťák, tak mě letos nenechali chladného. Nevím, zda to bylo tím, že bych se do jejich hudby více zaposlouchal, že by ubrali něco z hvězdné manýry, kterou praktikovali před několika roky, nebo díky těm několika tequliám, ale člověk se výborně rozehřál a připravil na následující výbornou a nedostižnou Mňágu a Žďorp. Jako vždy okouzlující Petr Fiala, tentokrát přikrášlený slušivou sádrou na levé ruce (což mu zabránilo ve hře na kytaru, nikoli v klasických skočných pódiových kreacích), nasypal do lačného davu typicky mňágovsky poetické skladby, které na živo vyznívají ještě mnohem lépe než na deskách. Když člověk vidí, jak si to ta parta, ne už zrovna pubertálních výrostků, užívá, jak po sobě navzájem pomrkávají, jakože „i po těch letech nám to ještě šlape, kuci“, neubráníte se a jen se usmíváte, skáčete a zpíváte, a jim to sakra šlape! Kromě několika věcí z posledních dvou desek Dutý, ale free a Na stanici polární Mňága vsadila na neodmyslitelné písně z alb minulých a zahrála snad všechno, co by jste si mohli přát, dokonce se i přidávalo nad rámec vymezeného času a právě někde tady začal drobný skluz v harmonogramu, který poslední den festivalu nemohl absolutně nikomu vadit. Navíc, mělo-li by to být způsobeno písničkami Mňágy a Žďorp, hlasoval bych pro alespoň hodinový posun.
Support Lesbiens už nepotřebovali udělat víc, než řádně rozdováděné publikum udržet v té správné náladě, ale svého postu jednoho z headlinerů nedělního podvečera se zhostili opravdu s vervou a předvedli perfektní, energií nabitý koncert. V živém provedení byly jejich písně mnohem tvrdší, než když je posloucháte v rádiu doma v kuchyni, a o to více se pařilo.
Závěreční No Name pak byli opravdovou třešničkou na dortu. Hned zkraje bylo poznat, že volba této kapely, jako posledního účinkujícího na sedmnáctém ročníku festivalu Benátská noc, byla správným rozhodnutím. Konec davu byl od nášlapů v nedohlednu, a tak myslím nikomu nevadila pomalu klesající rtuť v teploměru. Už vloni si pořadatelé nechali slovenské bratry na závěr festivalu a i letos to byla sázka na jistotu. Vřelé zakončení festivalu i celého hudbou naplněného víkendu, které nakonec roztančilo i některé z fotografů před nášlapy, dalo zapomenout na předešlé deštivé dny… Ač končím otřepanou frází, nemůžu jinak, než slíbit, že příští ročník si nemůžeme nechat ujít a přijedeme znovu.
Benátská noc 2009 6 komentářů reakcí