Pro ty, kdo už se nabažili hudební tvorby se značkou Aneta Langerová, Mig 21, Kryštof, Chinaski a dalších „umělců“ okupujících vysílací čas českých rádií, se konal 9. – 12. 8. 2006 jedenáctý ročník přehlídky kapel tvrdšího ražení, Brutal Assault ve Svojšicích u Přelouče.
Leckterý z návštěvníků této akce by se mohl cítit dotčen, že se ve článku o Brutal Assaultu vůbec názvy jako Kryštof objeví a hned v úvodní větě, pak ale věřte, že se jedná o zcela vykalkulovaný, předem promyšlený čin, který má za úkol přimět ke čtení tohoto příspěvku i ty, kterým pojmy jako Dimmu Borgir či Carnival In Coal (ano i tací mezi námi jsou) nic neříkají. Teď už ale nechoďme zbytečně okolo horké krve a hurá na to.
Svoz na místo konání festivalu byl zajištěn z Pardubického nádraží linkou 666, která stěží pobrala zájemce o třídenní kulturní zážitek a i přes její posílení byli někteří odkázáni čekat další hodinu na příští kolo, pokud se nevydali pěšky. Naše dvojčlenná skupina, měla to štěstí, že se do autobusu vešla, a tak jsme ve čtvrtek okolo třetí hodiny již úspěšně dokončovali stavbu stanu v jednom z kempů situovaných na čerstvě posekaném poli, kde zbytek třicet centimetrů nad zem nepříjemně čnějících stvolů brukvovitých rostlin, těch jež jsme si pod stanem nevytrhali, dával pocítit opravdovou atmosféru festivalového života. Vzhledem k předem zajištěným akreditacím, jsme se vyhnuli čekání ve frontě čítající několik set lidí a s přehledem stihli poslední dvě písně první kapely JIG-AI. Ti co dorazili dříve, nás uklidnili, že japonský gore zdaleka není nemožné vystihnout, byť jen jedinou písní. Svěží kytarové riffy utichaly jen v pauzách pro výměnu kapel a tak se během čtvrtečního odpoledne v poměrně slušném tempu vystřídalo zhruba 8 kapel, zdaleka ne jen tuzemských, za zmínku určitě stojí alespoň turečtí deathaři Cenotaph, kteří si rozhodně v rozsáhlých melodických kompozicích nelibují, ale dělají poctivou řezničinu od podlahy, a že v Turecku mají místo podlah jen udusanou hlínu.
Večerní program prvního dne odstartovali Orphaned Land z Izraele a vliv tamního folklóru byl, především ve zpěvových linkách, jasně patrný. V některých pasážích nám zpěvákův projev nepřišel příliš jistý, ale tento dojem možná vychází ze samotné „orientální“ podstaty melodií, u kterých nejspíš chvíli trvá než si středoevropský posluchač zvykne a přestanou mu připadat „divné“. My jsme si za hodinu jejich vystoupení nezvykli.
Srdci a ostatním vnitřnostem mnohem bližší byli následující Fear Faktory, headliner večera, kteří průřezem ze své dosavadní tvorby konečně rozjeli čtvrteční noc. Následující Severe Torture, pro ty nezasvěcené,holandská brutal death metalová banda, několikanásobně zvýšila tempo a pod ztemnělým nebem se konečně počalo záhrobí otevírat. V podobném duchu pokračovaly i některé z dalších kapel jako Solfernus či závěreční ruští blackaři Illidiance.
Ráno jsme se probudili celkem pozdě, a tak jsme se po přesunu do prostoru sprch, respektive sprchy, neboť na každé pohlaví zde byla přesně jedna, nestačili divit. Fronta lidí s kartáčky v ruce sahala kam se až dalo dohlédnout a protože jsme chtěli okusit alespoň kapku festivalové vody, vydali se do areálu, kde měly být podle plánku umývárny. Drobné překvapení po zkušenostech z jiných festivalů, že u vstupu nestál žádný superman v obleku security a my mohli projít bez problémů klidně s pistolí v ruce, vystřídal pohled na korýtko s asi 10ti kohoutky a u nich se tlačící dav. Bylo vývodů s užitkovou vodou opravdu potřeba tolik? Nebylo :-) a pořadatel měl stejný názor, a proto v sobotu zastavil přívod úplně… Mezitím co hrály kapely Smashed Face, X-Core a Deadborn jsme si vystáli hodinovou frontu na pečivo před místní samoobsluhou, která sice rohlíky už neměla a zrovna samoobslužná taky nebyla, ale aspoň jsme mohli v klidu zhodnotit minulý den.
Vrátili jsme se akorát na slovenské Galadriel, kteří po brutálnějších Deadborn zvolnili tempo a příjemný metal s doomovým nádechem, okrášlen dívčím vokálem, nebyl vůbec špatným začátkem pátečního odpoledne.
Z jinak poměrně uceleného deathmetalového rámce vyčnívali i tuzemští, spíše blackoví, alespoň dle dvou písní, kterých jsme byli svědky,Trollech a to ani ne tak svou hudbou, která zkušeného a alespoň trochu náročnějšího posluchače nijak zvlášť neohromila, ale především texty v češtině, které se jen hemžily lesními vílami, pannami, skřítky, krvavými či temnými postavami ve sněhu a podobnou havětí a působili přece jen nemálo legračně. U skladeb Rootů z dob Zjevení to je známka klasiky a otisk doby, kdy se black u nás vytvářel, u Trollech ve 21. století, to je už jen sranda.
Po několika dalších, nijak přehnaně nevyčnívajících kapelách, opět ostřejších Rotten Sound a vikingských Skyforger, kteří dokázali, co vše z bohaté plejády hudebních nástrojů se dá zapojit do pořádného metalu a jak lze propojit severské folklórní prvky s tímto hudebním žánrem, přišlo na řadu největší překvapení festivalu. A se zcela čistým svědomím, ostatní skupiny prominou, mohu říct, že i nejoriginálnější a nejsilnější kapela, co se jimi předvedeného výkonu týče, nejen pátečního odpoledne. Carnival In Coal.
Náš původní záměr poslechnout si dvě skladby, aby jsme učinili povinnosti reportérů za dost, a jít se občerstvit do stanu, jsme změnili již po několika málo taktech. Neostýchavý humor Francouzů a míchání všech možných hudebních žánrů, učinil z jejich hodinového vystoupení opravdovou show a myslím, že se nenajde nikdo, kdo by jejich produkci přešel bez povšimnutí. Ať už vám tento druh práce s hudebními žánry a motivy sedí nebo ne, Carnival In Coal rozhodně nejsou kapelou, která by se ztrácela v dnes již širokých vodách tvrdé hudební scény. Je to kapela, kterou si musíte buď oblíbit nebo nesnášet, a my jsme byli unešeni. Už během zvukové zkoušky, kdy jsme se nevědomky (nebo možná podvědomě) dostali téměř k nášlapům, bylo možno vytušit, že to, co přijde nebude vůbec přímočaré a všední. Jakmile zazněly první tóny, nestačili jsme se divit, jaký vlastně styl nám to buší do uší. Song začal brutálním vokálem a dvojšlapkou, za kterou by se nestyděl ani Nick Barker, ale již po půl minutě kapela mísila sambu s rumbou, funky s deathem a kytaristé se předváděli ve vyhrávkách.
Tento projekt dvou Francouzů (Arno Strobl (voices) a Axel Wursthorn (instruments)), spolu s kapelou, byl v živém provedení představen českému publiku poprvé, a to ho až na výjimky přijalo s nadšením. Charismatický Arno Strobl zvládal bravurně jak brutální řev, tak čistý zpěv v nejrůznějších polohách, pánové se bavili stejně jako my, dělali si legraci ze sebe i z každého hudebního odvětví, které jim při skládání přišlo pod ruku, jak bylo patrné na první pohled (či spíše poslech). O tom svědčí i názvy skladeb jako např. Yes! We Have No Bananas. –Myslíte, že by např. takoví Cradle of Filth (tím se do nich nenavážíme, je to jen vhodný příklad, máme je rádi!) pojmenovali takto svoji píseň? A že v některých pasážích se Yes! We Have.. poctivého Blackmetalu nejen dotýká. Shrneme-li to.. Bravo messieurs!
Okolo půl deváté se začalo stmívat a na scénu vstoupili hardcoroví a pořádně naštvaní Sick of it all, proč by jinak bylo za každým druhým slovem oblíbené fuck. Přijeli z New Yorku představit novou desku a z jejich vystoupení bylo cítit, že si to před českým publikem náležitě užívají. Po nich finští kouzelníci Amorphis dali davu ochutnat něco ze svých podmanivých melodií a charismatický frontman Tomi Joutsen uchvátil svou vlasovou ekvilibristikou i náhodné kolemjdoucí. Přibližně s hodinovým zpožděním nadešel okamžik, na který čekala většina diváků a kvůli kterému jsme přijeli i my.
Atmosféra zhoustla, měsíc (bohužel ne v úplňku) se dral nad les, pódium se zahalilo do modré mlhy, v pozadí se rozsvítil pentagram a rozeznělo se intro, které nenechalo fanoušky norského balck symphonic metalu na pochybách.
Ovšem samotné vystoupení Dimmu Borgir nebylo pro mnohé tím, co očekávali. I zde se to projeví v tom, že původně plánované těžiště tohoto reportu, tedy rozbor výstupu norských démonů, omezíme na stručné konstatování, že původně plánovaný bez patnácti minut dvouhodinový koncert, byl zkrácen na sedmdesát pět minut (proslýchá se, že těsně před koncertem došlo k určitým rozporům uvnitř hudebního souboru, ale těžko říct), defekt na mikrofonu, který se objevil hned v samém úvodu, kdy vokál najednou úplně zmizel a trvalo dobré půl minuty než se začala situace řešit (pane zvukaři, tohle je na odchod do zákulisí a kulku do hlavy, jste-li profesionál) a vůbec celkově nepříliš zdařilé nazvučení, degradovalo hlavní tahák festivalu na úroveň, která první blackmetalové lize úplně nepřísluší. Ale, kdo zde byl, může říci, že viděl Dimmu Borgir na živo, zásadní písně jejich tvorby, až na výjimky, zazněly a máte-li skladby naposlouchány z domova, dobře jste se bavili. Jako představení kapely někomu, kdo ji nikdy neslyšel a neví, co očekávat, bych však tuto akci nedoporučil.
Jednoznačně není možné nevyzdvihnout ICS Vortexe, který krom basové linky, vládne svým hlasem jako nikdo na celém festivalu (jeho příznivce odkazuji na poslech posledního alba Arcturus, pokud tak ještě neučinili).
Zbytek pátečního večera vyplnili nejprve holandští a údajně progresivnější… no, chcete-li tak nazývat jejich nepříliš kompaktní tvorbu… Textures, opět „trochu“ drsnější Disavowed, Depresy a jako bonbónek na závěr večera, pro všechny příznivce tuzemského blacku zahráli těšínští Ador Dorath. Jejich hudba je, alespoň pro nás příjemným osvěžením české tvrdé hudební scény a po právu jim náleží ocenění za aktuální desku Symbols. Podmanivý zpěv Lenky Machové je balzámem pro černou duši a celkově, to co Ador Dorath produkují jde v mnohých hudebních ohledech dál, než kam se ubírají byť jen představy některých jiných, i známějších či spíše provařenějších, kapel.
Sobotní ráno zastihlo mnohé návštěvníky rozespalé po dlouhé předchozí noci, která se díky tomu, že pořadatel do časového rozpisu nezahrnul dobu na nazvučení kapel, alespoň ne dostatečnou, stala ještě delší, než se původně očekávalo, ale přesto ti nejvěrnější a že jich nebylo málo, hrozili rukama nad hlavou už na první kapely Sacrist a Wasteform. My jsme se prozíravě hned po probuzení vydali pro rohlíky a návrat si naplánovali až na slovenské choromyslné drtiče – Sanatorium.
Vyplatilo se, půlhodinka kvalitního brutal deathu probrala snad každého, u koho se to nepodařilo předchozím Obscura či Colp. Naši bývalí spoluobčané předvedli death na světové úrovni, zazněly skladby jako Violent Intercourse, Oral Fistfuck a další, především z posledních dvou opusů žilinských řezníků.
Po slovenském nářezu jsme si byli odpočinout ve stanu a vrátili se až na kapelu, která měla jako jediná český název, Tisíc let od ráje. Na pódiu působili poněkud staticky a kdyby vystupovali později, třeba by předvedli lepší show, ale i přes to nás jejich muzika a obzvláště jejich zpěvačka zaujala. To byl poslední bod, který jsme si na počátku tohoto hudebního maratonu vytyčili a tak jsme zabalili stan a za mírného mrholení a zvuku Arserbreed, Neglected Fields a Skinless vyčkávali na autobus. Po dotazu, kdy že pojede kyvadlová doprava do Pardubic, jsme byli malinko znechuceni odpovědí člena místní CREW, že asi ve 2 ráno, avšak již po pár minutách autobus přijel a my za zvuku vokálu Jiřího „Big Bosse“ Valtera z Root opouštěli areál tak akorát, aby nám vlak ujel o pět minut a my měli na dalších pár hodin postaráno o zábavu, jak se dostaneme domů.
Takže celkově sečteno podtrženo, 11. ročník Brutal Assaultu se poměrně vydařil, co se obsazení týče, směle bych přirovnal k německému Wackenu, s tím rozdílem, že tam vystupovaly i kapely jako Scorpions, proti kterým osobně nic nemám, ale brutal je brutal a tomuto výrazu rozhodně letošní Assault nezůstal nic dlužen. Možná by bylo záhodno uvažovat o pestřejším výběru interpretů, co se týče black, melodic death, industrial death apod. hudebních vod, letošní ročník, byl přece jen hlavně o tom surovějším deathu s příměsí hardcoru tu a tam, ale jinak, díky produkci za tento výběr.
Co se týče nehudební stránky 11. Brutal Assaultu, bylo zde několik dobrých, několik ne zcela dobrých a několik ne zcela dobře realizovaných dobrých nápadů. Fronty u vstupu jsou kapitola sama pro sebe, více vstupních míst by situaci určitě pomohlo, výměna peněz za body platné u všech stánků v areálu (krom těch s tričky, přívěšky apod.), je vcelku dobrý tah, ovšem než se lidé zorientovali a lístky nakoupili do zásoby, utvořila se opět u prodejního místa nehorázná fronta. Ostatní dvě směnárny byly označené takovým způsobem, že objeveny byly až posléze a situaci tak v době největšího náporu nevyřešily. Rovněž plán na výdej pytle na odpadky každému návštěvníkovi festivalu při vstupu, který při jeho naplnění a navrácení obdrží 50Kč, se zpočátku jevil jako skvělý, nejen, co se čistoty prostoru týče, ale i pro pořadatele díky zamýšlenému „samočisticímu mechanizmu areálu“, narazil na neochotu většiny posluchačů hrabat se holýma rukama v odpadcích po někom jiném. Někteří si pytel oblékli na sebe jako pláštěnku, menšina ho opravdu naplnila a zbytek pohodil pytel na zem mezi ostatní odpadky. Již zmíněný zásadní nedostatek sociálního zařízení, byl kompenzován obchody s triky, kde jsme i my ke své spokojenosti nakoupili, ale pocit ze špinavých rukou a jiných částí těla to zcela, zvláště při jídle, nepřebilo. Sprchy, umyvadla, záchody a přístup k vodě takové kvality, aby se s ní daly aspoň bez obav vyčistit zuby (za použití pasty a kartáčku samozřejmě), byl tak největším strašákem tohoto festivalu a určitě i hlavním podnětem pro přemýšlení, pro pány organizátory, co že by se to ještě dalo vylepšit.
