Do pevnosti v Josefově se druhý srpnový týden sjeli opět po roce fanoušci z celé Evropy, aby si na ojedinělé akci mohli poslechnout pestrou směsici metalových žánrů a odnoží, které jim servírovala celosvětově uznávaná jména, jako například Devin Townsend, Cannibal Corpse, Children of Bodom nebo Sepultura.
Čtvrtek
Našlápnutý program letošního ročníku sliboval v areálu hlavu na hlavě, proto rozumný festivalový návštěvník vyrazil buď již na středeční warm up party, nebo dorazil do Josefova alespoň ve čtvrtek ráno. Stejně tak já prošel hlavní branou areálu už před polednem, proto jsem si mohl užít hned první české zástupce, grindové Disfigured Corpse. Víc jen víc grindu, to se na otevřené scéně dobře poslouchá.
Bohužel hned druzí Short Sharp Shock, jejichž živá pódiová prezentace je mi taky velice blízká, museli přes půl hodiny snášet útrapy zlobící techniky. S britským klidem (skoro) to však kluci překousli a přeci jen jsme se dočkali skákavých riffů. Příjemným odpoledním překvapením pro mě byli také první z asijských zástupců, indičtí Demonic Resurrection. Díky nevystoupivším Bonded by Blood se nám festivalový program zase srovnal a já si tak mohl vychutnat další kousek grindového koláče od Rotten Sound. Další -core jistotou, která má zaručenu přízeň tisíců fanoušků, byli američtí The Black Dahlia Murder. Plavci a crowdsurfeři – podle toho, jestli jsou místní nebo z ciziny :-) – neváhali zatěžkat zdvižené ruce svých kolegů.
Zatímco Gojira se na Brutalu střídá v jednotlivých letech s Dagobou a ničím tedy mé uši nepřekvapili, Lock Up jsem měl tu čest vidět poprvé. Proto krčíce se před nášlapy vyčkávám s foťákem u oka a poslouchám vyvolávání fanoušků. Jakmile však za bicí nedopadá těžkotonážní postava Nicholase Barkera, začínám tušit nějakou zradu. Zrada to sice nebyla, ale vystoupení Sepultury, které se posunulo o den kupředu, bylo překvapením pro všechny přítomné – a bohužel hlavně pro ty nepřítomné.
Velkou trojici čtvrtečních headlinerů v podání Fear Factory, Children of Bodom a Gorgoroth asi netřeba představovat. Hlavně druhé dvě kapely znovu potvrdily dlouhotrvající fakt, že headlineři si prostě neumí nazvučit vlastní set a do ušního ústrojí se mi opět dostávalo hučení a hradba slitých tónů. Poslední tři čtvrteční vystupující jsem bohužel už neměl tu čest shlédnout. Štve mě především propásnutí setu GWAR, kteří, jak jsem slyšel, nenechali nejen na prvních řadách nit suchou.
Pátek
Druhý festivalový den pro mě začal až po třetí odpoledne s finskými Kalmah. Více mě však zaujali Japonci Sigh, tedy především jejich zpěvačka v popředí. Její vizáž rozhodně nepřitáhla pozornost nejen mého objektivu, proto si tihle avantgardní blackaři užívali početného davu. Po příjemně skákavých písních od Crushing Caspars, jejichž skladby hodlám ještě blíže doma nastudovat, zaskočili do volného pátečního slotu místo Bal-Sagoth němečtí Necrophagist. Nekompromisní technický death a stylová černá trika všech čtyř hudebníků nevyžadují od vystupujících žádné další pódiové akce. Prostě to do nás valili.
Po posledním zástupci české metalové scény, Hypnos, a velmi příjemně poslouchatelných Ill Nino, zaujali především dánští Mnemic. Jejich poslední album mě až tak zcela nenadchlo, ale reputaci si rozhodně spravili pódiovým projevem. Snad jediná dnešní kapela, kde kytarista s basákem tak vyčnívali nad zpěvákovým projevem. Paráda. Zcela opačné tvrzení platí o Converge. Větší šílenost jsem dlouho nezažil. Jacob lítal po podiu jako smyslů zbavený a (jak je pro něj typické) pohazoval si mikrofonem na dlouhém kabelu klidně až do prvních řad. Čistá energie a šílenství.
Následně jsem se konečně dočkal mistra bicích, Nicholase Barkera, se skupinou Lock Up, ale mé smysly byly již v očekávání největšího hudebního mága letošního Brutalu. Devin Townsend od prvního do posledního alba napříč všemi svými projekty srší nápady a humorem. Stejně tak ještě při zvučení bavil čekající diváky. Jakmile však hrábnul do strun, spadla z potemnělé oblohy voda. Nemyslím tím déšť, ale souvislý sloupec srážek, které se během čtvrt hodiny vylily mezi josefovské stěny. Na mě ani fototechnice nezůstalo suché místečko, proto jsem si jeho vystoupení „užil“ ve stanu v chill out zóně a o vystoupení jsem si mohl nechat jen vyprávět.
Zprostředkování nejsilnějšího zážitku letošního ročníku tedy připadlo americkým drtičům Cannibal Corpse. George, který se pyšní nejnamakanějšími krčními svaly, které jsem kdy mohl spatřit, do diváků valil spolu s kapelou zeď nekompromisního deathu. Starší hity, jako Time to Kill is Now nebo Hammer Smashed Face střídaly stejně tak povedené kousky z jejich posledního hudebního počinu Evisceration Plague.
Tep mi spadnul na polovinu až při progresivních Ihsahn, aby mohl zase vystoupat do závratných výšek s Napalm Death. Ti moc dobře ví, že u nás mají širokou fanouškovskou základnu a ač v tuzemsku hrají snad každý rok, přesto se na ně přišla podívat souvislá masa metalových hlav, která se táhla až pod přírodní tribunu.
Sobota
Sobotní den si pro nás připravil jen jednu malou přeháňku, jinak slunečné počasí a především pestrou směsici hudebních žánrů. Nemůžu si pomoct, ale z mého pohledu vynikali skoro všichni a pochvala tedy míří k Shindymu, jak nám to pěkně namíchal. Ať už to byli jediní zástupci gore-grindu Cock and Ball Torture, krvavě blackoví Ragnarok nebo úžasně technicky disponovaní Sadist. Neztratili se ani mladíci z The Arusha Accord, kteří mi svým mathcorem dali vzpomenout na prošvihnutý letní koncert The Number Twelve Looks Like You.
Také popularita Graveworm by se u nás dala měřit jen velmi dlouhým metrem a i když moje krev proudí pro jiné žánry, tihle Italové si svůj krátký set spolu s početným publikem velmi užili. Poté nás čekaly dvě odpočinkové hodinky s Madder Mortem, Moonsorrow nebo Jesu, mezi kterými vyčnívali velmi slibně znějící melodicky thrashoví Lyzanxia.
Trochu veselé muziky přivezli z amerického kontinentu Macabre, aby nás připravili na rockově jazzovou vložku s názvem Diablo Swing Orchestra. Tenhle festival, který má ve svém podtitulu i slovo tolerance, přijal i tuhle kapelku s nadšením. Od Voivod přes Tankard až po Dying Fetus se postupně přitvrzovalo, až program dospěl k hvězdnému triu. Na Metalshop stagi však opět úřadoval zvukový šotek, proto Meshuggah asi nebudou mít dobré vzpomínky na začátek svého vystoupení. Jakmile se ale vše napravilo, vtrhli na posluchače svým nekompromisním technickým a progresivním stylem, který jen tak lehce nejde zařadit, ale lze si ho velmi dobře užít.
Nefalšovaný severský melodic death metal přivezli Hypocrisy a splnili úlohu jednoho z mých favoritů sobotního programu. Švédsko je v tomhle žánru opravdovou líhní talentů. Ať už to byli vloni Opeth, předloni Arch Enemy nebo v roce 2007 Dark Tranquillity, vždy se jedná zaslouženě o jednoho z headlinerů ročníku. Dlouhý den i celý festival jsem zakončil s Agnostic Front a za zvuků jejich nezaměnitelně znějícího HC odešel plný zážitků do věčných lovišť.
Poznámka k organizaci
Stejně jako před rokem, dvěma, třemi, čtyřmi… se mi jednoduše na Brutal Assaultu líbí a každým rokem vidím snahu posouvat tento festival do vyšší ligy. Ať už to byla propagace před samotným festivalem, která se rozhodně nezaměřovala pouze na tuzemské fanoušky, tak řada vylepšení v samotném areálu. V minulých letech si návštěvníci stěžovali například na velkou mezeru před nášlapy – zmenšena, na prach v kotli – instalace gumových podlážek, na špatný zvuk na tribuně – přidány reproduktory… dále tu máme druhý vchod, lépe rozmístěné toiky, zpřístupnění zkratky do chill out zóny, vinárna atp.
I když se najde spousta rejpalů, kterým se nelíbí časté změny v programu, fronty na oficiální merchandise nebo málo záchodků, musíte uznat, že tyhle malé chyby jsou oproti tak našlapanému programu opravdu zanedbatelné (alespoň pro mě). Díky tomuhle všemu musím hodnotit letošní ročník opět pozitivně a příští rok se zase nechat namasírovat litry či tunami té nejkvalitnější světové hudby.
Foto, text: Petr Tvrdík
Brutal Assault 2010 7 komentářů reakcí