Text: Jaroslav Hruban
Foto: Ondřej Michálek
V rámci svojí „Party tour“ k oslavě 25 let na hudební scéně se němečtí Gamma Ray zastavili v České republice hned dvakrát, nejprve v Praze a poté, v pátek 6. listopadu, v brněnském kulturním centru Semilasso. Sál sice zcela vyprodán nebyl, to však fanouškům nezabránilo vytvořit skvělou atmosféru, kterou nejen v samotném závěru pochválil Kai Hansen slovy, že brněnské publikum bylo nejlepším, pro které zatím v rámci turné hráli, a že Praha byla hodně drsná, ale Brno ještě mnohem víc! Jen Kai sám ví, nakolik je to pravda, nicméně brněnské fanoušky tímto srovnáním s hlavním městem přirozeně nadmíru potěšil.
Vezměme to ale pěkně popořádku – role první předkapely večera se zhostili rakouští Dragony, kteří ve svém půlhodinovém setu představili jak čerstvě vydanou druhou desku Shadowplay, tak i jejího předchůdce, album Legends. Šestice muzikantů si záhy získala přízeň publika a s úsměvy na tvářích servírovala svůj melodický power metal, čímž výborně připravovala půdu pro chronicky pozitivně naladěné Gamma Ray. Zpěvák Dragony v průběhu omlouval svůj výkon nemocí, nicméně přinejmenším v prvních řadách nebyla žádná hlasová indispozice znát a jeho zpěv se zdál být nadprůměrně dobrý. Vymezený čas byl ale v momentě pryč, a nezbývá tak než doufat, že se kluci do Brna někdy vrátí.
Nedávno vzniklá formace muzikantů nazvaná šibalsky Serious Black (milovníci Harryho Pottera jistě chápou) nastoupila po velmi krátkém přeskupení aparatury před rozehřáté fanoušky a spustila exhibici svého letošního debutu As Daylight Breaks. Zpočátku bylo z publika cítit očekávání a spíše neznalost předkládaného materiálu, nicméně po několika skladbách se podařilo hlavnímu vokalistovi Urbanu Breedovi (ex-Bloodbound) a instrumentalistům prolomit ledy a vtáhnout posluchače do akce. Do stanovených 45 minut se pak kromě kousků z aktuální desky vešel i krátký mix známých rockových melodií a refrénů. Po stránce vizuální navázali Serious Black na už tak dobrý dojem navozený mladíky z Rakouska, avšak se svými zkušenostmi posunula tato parta profíků showmanskou laťku ještě o další kus nahoru.
Pauza před Gamma Ray se zdála nekonečná, zejména proto, že posledních asi deset minut se již v podstatě na pódiu nedělo vůbec nic a zdálo se tedy, že se pouze čeká na předem stanovený čas začátku. Nicméně po rozehřívací reprodukované „trsačce“ Bad Reputation od Joan Jett se již sálem rozeznělo tradiční Welcome a fanoušci za mohutného jásotu mohli konečně přivítat své oblíbence. Večer zahájila pozitivní energií sršící Heaven Can Wait z prvního alba kapely, následovaná agresivněji laděnou Last Before The Storm, taktéž z rané éry, kdy za mikrofonem ještě působil Ralf Scheepers (Primal Fear). Po úvodní smršti si vzal slovo Kai Hansen, aby na pódiu přivítal nový přírůstek do rodiny Gamma Ray, zpěváka Franka Becka, se kterým se bude do budoucna dělit o mikrofon jak při živých vystoupeních, tak na studiových nahrávkách. Frank, který je zcela zjevně dlouholetým fanouškem kapely, se hned naplno předvedl v dnes už deset let staré skladbě kytaristy Henjo Richtera, svižné a povzbuzující Fight. Následoval návrat k nejstarší tvorbě v podobě One With The World, čímž byl trojlístek prvních alb kapely kompletní. Nicméně tvorba Kaie Hansena sahá dále než k počátkům Gamma Ray, a tak vzápětí zazněla stadiónová hymna z dob nejslavnějších dní Helloween, hitovka I Want Out. Předávání štafety mezi oběma vokalisty zde zafungovalo dokonale, stejně jako obligátní interaktivní zpívací mezihra, která je navíc v poslední době vtipně oživována stylizací do reggae. Překvapivě pak byla právě I Want Out v Brně jedinou skladbou, kdy Kai odložil svoji charakteristickou červenou kytaru, která k němu zkrátka patří odnepaměti jako kečup či hořčice k párku, a vzal do rukou krémové véčko.
Následovala další hitovka, Valley Of The Kings, z dnes již také klasického alba Somewhere Out In Space, opět se střídáním obou zpěváků. Dále zazněla dle Hansenových slov nejhlasitější balada s „nejdelším“ názvem – The Silence. Tu si Kai ke spokojenosti publika nechal téměř celou pro sebe a nejeden skalní fanda se tak mohl řádně dojmout. Po Silence přišlo nezbytné, avšak ne všemi oblíbené sólo na bicí, v jehož druhé části hrál bubeník Michael Ehré za doprovodu klasického soundtracku k filmovému Supermanovi. Vzápětí ho Dirk Schlächter vystřídal s baskytarovou exhibicí, jež byla sice kratší, avšak rozhodně ne méně zajímavá. Basové sólo pak ukončilo druhé reprodukované intro setlistu, Induction, které uvedlo svižný otvírák alba No World Order, skladbu Dethrone Tyranny. Bez zbytečných průtahů ji následovala „skočná“ Empathy, reprezentující předposlední počin kapely, a hudebně nepříliš novátorská, leč vtipně otextovaná Master Of Confusion, figurující na zatím nejnovější desce Empire Of The Undead. Aby se v relativně krátkém vystoupení dostalo i na koncertní stálice, případně delší opusy z tvorby kapely, zvolili Gamma Ray dvě poměrně povedené směsky. První medley bylo „poslepováno“ z výpravné Rebellion In Dreamland, úvodní části hitovky Heavy Metal Universe a helloweenské Ride The Sky, a nezbytné klasiky Somewhere Out In Space, zakončené poměrně táhlou kytarovou exhibicí Kaie Hansena. Jediný, kdo tak během večera nedostal příležitost předvést své hráčské umění naplno, byl kytarový kouzelník HenjoHenjo Richter se svojí bílou kytarou.
Druhému medley předcházel fingovaný závěr vystoupení a vyvolávání kapely zpět na pódium, dá se tedy říct, že již šlo o první z přídavků. Cekem překvapivě se sálem rozezněla úvodní melodie titulní skladby prvního alba kapely, dosud suverénně nejdelší, patnáctiminutové Heading For Tomorrow. Zazněla však jen její první třetina, zbylých několik minut pak doplnila druhá část Avalonu, devítiminutového kousku z alba posledního. Jeho epický závěr se zdál být více než důstojným uzavřením celého večera, nicméně nebyli by to Gamma Ray, kdyby nepřidali ještě něco nakažlivě energického. Pro tyto účely již několikátým rokem sázejí na oblíbenou Send Me A Sign, která pro tento večer opravdu naposledy otřásla brněnským Semilassem. Poté následovaly již jen závěrečné kytarové veletoče, Hansenův oblíbený skok a děkovačka za bouřlivých ovací, kdy se Kai proběhl uličkou pod pódiem, aby se s ním mohli fanoušci pozdravit. Jestli se ještě kapela mezi čekající fanoušky ve zbytku noci vrátila nevím, neboť došlo pivo a vše se neslo spíše v duchu uklízení a „zavírání krámu,“ bylo tedy na čase se taky sebrat a vyrazit domů…
Stručně shrnuto, Gamma Ray předvedli, že jsou i po čtvrtstoletí na scéně stále v perfektní formě. Největší novinkou, a to jednoznačně v dobrém slova smyslu, byla přítomnost Franka Becka na postu druhého zpěváka, jež přinesla spoustu nové energie a vrátila množství skladeb jejich zašlou slávu (jelikož Kai už některé pasáže, zejména v posledním roce, opravdu nezvládal). Vystoupení jako takové sice nepatřilo k nejdelším, přesto se do něj ale povedlo vměstnat mix toho nejlepšího a odehrát průřez napříč všemi deskami z tvorby kapely, včetně Hansenových začátků u Helloween. Setlist tak působil vyváženě a většina fanoušků, kteří vytvořili skutečně úžasnou atmosféru, jistě odcházela spokojená.
