Německou kapelu Guano Apes pravděpodobně není potřeba českému publiku detailně představovat. Nejenže jde o kultovní kapelu konce 90. let – vycházející z kořenů grunge a crossoveru. Během nedávné doby se také v ČR představili, a to hned dvakrát, na festivalech Benátská noc a Masters of Rock, s velkým rozruchem okolo, který vychází z jakési choutky českých médií ve velebení kapel, které vstávají z mrtvých, ačkoliv před rozpadem po nich neštěkl ani pes.
Reakce na tyto koncerty byly rozporuplné, ať již ve smyslu samotného vystoupení nebo směru, kterým se kapela vydala hudebně. Lze tedy tvrdit, že pražský koncert byl určujícím v tom, zda-li si Guano Apes udrží přízeň svého publika, pro které jsou samostatné koncerty přeci jen zásadnější, než vystoupení na velkých festivalech.
Status předkapely letošního turné Guano Apes mají norští 22, pro které je to zároveň první evropské turné vůbec. Základní recept této čtveřice je podobný jako u starší tvorby jejich kolegů na cestách, jen ho ve rámci distancování se nosí pyšně naruby. V překladu: svižnější sloka, gradující mezihry, už už se člověk klepe na zatřesení hlavou, místo něj ale přichází zpomalení. Pánové tohle střídání tempa zvládají dost slušně, takže i hodně nelineární věci pořád drží pohromadě. Ne každý však tuhle směsici skousne, trochu totiž připomíná stav, kdy vás šimrá v nose a těšíte se jen na pořádné úlevné kýchnutí. Ono ale ne a ne přijít. Pokud lze přirovnávat, pak z toho občas čouhají Mars Volta – kytarou a zpěvem. Tím díky bohu výčet podobností končí, extatické pózování by zrovna na předkapelu moc nesedělo a v praxi se omezilo jen na bláznění kytaristy.
Guano Apes nastoupili na pódium vyprodaného sálu v pětičlenné sestavě s hostujícím kytaristou. Při tvorbě playlistu se nesnažili nijak zvlášť zavděčit starší generaci fanoušků a hrdě zařadili především věci z nové desky Bel Air. Ta je výrazně tanečnější a elektroničtější než dosavadní tvorba, a tak mnoho času na oddech ve vydýchaném KC Vltavská nebylo.
Ve srovnání s dřívějšími koncerty sice vládla atmosféra o poznání umírněnější, přesto ruce létaly nad hlavami i na opačném konci sálu než křepčila zpěvačka Sandra Nasic a podle pohledu lze soudit, že si publikum koncert opravdu užívalo.
Absenci pogování a plavání se ani divit nelze, vždyť i samotní Guano Apes jsou po zkušenostech s jinými projekty nejen při skládání, ale i na pódiu trochu jinde a je jen dobře, že místo kostnatění hledají cesty, kterými se ubírat dál. Energie stále mají dost a je příjemnější sledovat vývoj a hledání, klidně i s úsměvem nad náležitou velkoměšťáckostí Sandry Nasic, než nostalgicky lpět na tom, aby si někdo v pětatřiceti pořád hrál na to, kým byl před deseti lety.
Pochválit je třeba i efektně a jednoduše vymyšlenou scénu, kdy se téma stage mění pomocí závěsné grafiky. To doplněné o příjemné osvětlení zachovávající atmosféru rockového koncertu, které se ale nedosahuje pouhým topením scény ve tmě. Výsledkem byl příjemný vizuální bonus k přesvědčivému vystoupení kapely. Jediné, co by se možná dalo vytknout, byl místy jakýsi náznak učesanosti a nachystanosti. Teatrálnost je ale živé hudbě vlastní a vytýkejte přípravu někomu, kdo si znovu vydobývá svoje místo pod sluncem. Doufejme tedy jen, že se to Guano Apes doopravdy zdaří.
Guano Apes podusili fanoušky v KC Vltavská 1 komentář reakcí