11. dubnové odpoledne se s kamarády vydáváme na Pražské Výstaviště do Křižíkovy haly, kde se koná jarní část O2 Sázava festivalu. Už při tom, jak se blížíme od stanice metra k hale, nás zaujmou různé skupinky lidí; někteří oblečení v běžném outfitu, jiní se vymódili patřičně punkově a rockově. I náš kamarád s vysokým blond čírem přitahuje pozornost širokého okolí.
Dva z našich kamarádů, kteří si nesehnali vstupenky předem, si je museli zakoupit na místě v menším karavanu. Jak už to tak bývá, cena lístků stoupla o celých 60 korun, ale nás to neodradilo a o pár minut později jsme se, již celí natěšení, zařadili do fronty před vchodem. Jestliže jsme si mysleli, že už nám ve vstupu do haly nic nebrání, nemohli jsme se více mýlit. Někteří z nás totiž přicestovali až z daleké Ostravy a na zádech s sebou táhli těžké krosny; což se evidentně nelíbilo svalnatým hochům u vchodu, a odmítli nás vpustit dovnitř. Problém ovšem tkvěl v tom, že nám neporadili, kam si zavazadla odložit. Nevěděli jsme, co máme dělat. Považuji to za obrovskou chybu v organizaci; pořadatelé měli předpokládat, že si na takový festival (nejen) české rockové hudby přijedou „zapařit“ i mimopražští fanoušci, kteří si s sebou nějaké ty batohy přivezou. Nakonec jsme naštěstí po urputném hledání objevili člověka, jemuž nebyly lhostejné osudy druhých, a naši batožinu pronesl do šatny bočním vchodem a uložil do šatny.
Zbavené krosen a některých vrstev svršků, nás ochranka bez námitek vpustí dovnitř. Vstupujeme úzkou chodbičkou menšího sálu, zpola zaplněného lidmi. Boční stěny jsou prosklené, takže nás kromě reflektorů oslňuje i záře zapadajícího Slunce. Po pravé straně od vchodu stojí nepříliš velký bar, ke kterému se táhnou přes celou halu fronty na pivko. Samozřejmě ho také ochutnáme :-)) Po levé straně vstupních dveří si všimnu malinkého stolečku, s cedulkami „Gravitesty“ a „HIV-testy“. Je to zřejmě nějaká akce; protože kolem nás čas od času proplouvají hostesky v červených kozačkách, převlečené za zdravotní sestřičky.
Na pódiu už řádí Sto zvířat. Jsou ve skvělé kondici, a hrají s elánem. Do dnešního repertoáru zařadili písničky ze starších i novějších alb; za zmínku stojí například song „Poprvé“ nebo „Nikdy nic nebylo“. Jednotlivé skladby střídají vtipné komentáře frontmana skupiny: (po tom, co hráli už nejméně půl hodiny): „Ještě nám zbývá osmnáct písniček…“
Kapelu Sto zvířat vystřídá slovenská Peha. Hned v úvodu svého vystoupení nás ohromí písničkou „Renesancia“; následují další („Za tebou“, „Spomal“). Katarína Knechtová, zpěvačka skupiny, skvěle komunikuje s publikem a interaktivně nás zapojuje do dění. Skupina nám předvede své starší i novější písničky. Při „Sĺnečné baladě“ mě zaujaly reflektory, které nás oslňovaly jasným žlutým světlem a navozovaly atmosféru prosluněného letního odpoledne, o jakém Katarína zpívala.
O přestávce mezi Pehou a Sunshine se vydám na toalety. Fronta na dámské se táhne skoro až do koncernové haly; takže pauzu nestrávím zrovna způsobem, jakým bych chtěla. Na pány samozřejmě žádná fronta není…
Málem nestihnu první písničku kapely Sunshine, ale naštěstí se propletu davem ke svým kamarádům právě ve chvíli, kdy se na pódium vřítí zpěvák Kay, oděný v džínsech a šedivé mikině s kapucí. Předvede nám rytmické skladby jako „Top top the radio“ nebo „Ghetto“.
Na přestávku se přesuneme ven na vzduch, neboť vevnitř, i přes kvalitní klimatizaci, začíná být nesnesitelné horko a dusno. Mírně krápe, ale naštěstí se máme kam schovat a zároveň se zhluboka nadechovat svěžího nočního vzduchu. Má to však jednu nevýhodu; nepostřehneme, že kapela Tata bojs už dokončila zvukovou zkoušku a spustila svoji show; takže první a možná ani druhou písničku úplně nestihneme. Vystoupení mně osobně moc nezaujalo, ovšem studiové nahrávky Tata bojs nezní špatně. Frontman přestavuje jednotlivé písničky prazvláštním způsobem, například: „Tahle je celosvětově globálně logická“ :-)) , nebo „Ta předposlední je taková divná…“
Necháme chviličku odpočinout své uši, než se na pódiu nachystá britská formace Mattafix; hlavní kapela večera. Vnesou do haly pohodovou náladu. Jeviště ozařuje světlo barevných reflektorů, na pozadí na stěně blikají různé ornamenty (tento efekt jsme měli možnost shlédnout již při vystoupení Tata bojs). Vyslechneme si písně jako „In my life“ nebo „Freeman“.
Bohužel už jsem po půlnoci natolik utahaní (přece jenom je pátek a pracovní týden za námi), že musíme opustit pražské Výstaviště a přeplněná tramvaj nás, slisované, odváží domů… Moje dojmy z festivalu jsou celkově pozitivní; musím říct, že jsme měli možnost shlédnout spoustu skvělých kapel a hlavně se příjemně pobavit v rytmu rockové muziky.
