Tak konečně se stará garda dočkala. Přesně tohle mě napadlo když jsem vcházel v neděli 9.12. do pražského klubu Retro Music Hall. Máničky které postávaly před v chodem a vyskytovaly se i uvnitř už jen svým vlasatým vzhledem evokovaly hlavního geroje večera. KEN HENSLEY jako dlouholetá vůdčí osobnost URIAH HEEP nic nezměnil ze své sedmdesátkové image a většina příchozích se celá léta snažila zžejmě držet krok (pokud teda vlasy nezmizely v propadlišti dějin, případně nezešedivěly).
Většina posluchačů byla sakra středního věku, ale v průběhu večera jistě omládli na svých krásných 17, aby se z nich po příchodu domů v nočních hodinách opět stali starostliví fotříci rodin (maminy nevynechávám ) a další den v rachotě vykládali svůj parádní zážitek jako by to byl pomalu vánoční dárek.
Zahájení obstaralo duo WHITESNAKE REVIVAL v unplugged verzi. Musím uznat že zručnost kytaristy PAVLA NAVRÁTILA mě hodně příjemně překvapila, jen v hlase RADKA ZÍKY jsem toho „bílýho hada“ nějak nemohl trefit. Tím nechci říct, že by to nebyla příjemná předehra před hlavní událostí večera, Radek je vynikající zpěvák a nejvíc mi velkého „Davida“ připoměl v IS THIS LOVE, zatímco v SOLDIER OF FORTUNE už to s tím feelingem bylo na pováženou, až moc umělecké to bylo, ale sál i já jsme museli ocenit akustickou sílu „hadích písní“ v jejich podání. Velice si cením výběru předkapely, tohle se Ozzymu z pořádající agentury opravdu hodně povedlo, přesně to zapadlo do nádechu celého večera.
Těsně po 21 hodině se za klávesovou baterií usazuje dlouhovlasý, léty ošlehaný KEN HENSLEY a začínáme. OUT OF CONTROL rozjařila dojaté staré pardály tak silně, že dostat se na pár minut blíž k pódiu bylo pro zůčastněné fotografy neřešitelným oříškem. Zvláštní, že tak netolerantní publikum jsem ještě neviděl, asi pozůstatek starých časů…zřejmě se báli, že o něco přijdou. Naštěstí fotografy zachránily jejich mega objektivy, ale kvůli těm 5 minutám by se snad bývalo tolik nestalo, protože KEN a jeho doprovodná skupina LIVE FIRE to nemilosrdně hnali dál. BROWN EYED BOY, CIRCLE OF HANDS a je tu JULY MORNING. Kotel šílí, balkón jásá, sláva jak v dobách kdy „uriáši“ určovali tempo a směr. Všemožné ovace a neutuchající halekání kotle si KEN a spol. užívali měrou vrchovatou a zcela po zásluze. Tak konečně v Retro trocha té „retro“ muziky. Jména doprovázející KENA jsou tak krkolomná, že se mi je ani nechce psát, vyslovit bych to snad ani pořádně neuměl, protože KEN si svoji bandu poskládal dost ze severních států ale přesto to zkusím snad se chybka nestane. Hlavním tahounem pódia je po Kenovi EIRIKUR HAUKSSON – jehož hlas v živém provedení zastává všechny hvězdy co natáčely s Kenem jeho sólové projekty a je třeba uznat, že to není jen pouhý náhradník, hodně mi i místy připomíná současného zpěváka Uriah Heep. Mimo výborného zpěvu je taky hodně dobrej kytarista, no kdo umí ten umí. Na další kytaru hraje KEN INGWERSEN a významnou měrou se podílí na sólech, jen zvukař chvílema nedává pozor a tak se místy lehce ztrácí. SID RINGSBY jako basák a další významný vokalista hraje jako o život a celé to pohromadě drží majestátný motor kapely bicista TOM ARNE FOSSHEIM. O KENOVI se snad ani nemusím zmiňovat, je ve všeobecné povědomosti, že to je výborný zpěvák a nadaný multiinstrumentalista, takže nikoho během večera nepřekvapí, že si kromě kláves stihne ještě střihnout několik písniček na akustickou i elektrickou kytaru. THE WIZZARD, CRYIN´ a novinková BLOOD ON THE HIGHWAY nás plynule dovedly až k dech beroucí baladě RAIN. KEN svým projevem dostává sál téměř do transu a téměř nepostřehnutelná výměna zpěváků během písně nás překvapí nečekaně rockovým závěrem. Zatím jsem ji vždycky slýchal až do konce v klidném podání, ale tady se na závěr přidaly hodně dobře gradující bicí a celá kapela. KEN sál ovládá snad jen i mrknutím oka, je upřímně dojatý, a když se vzápětí spouští začátek STEALIN´ nadšení dosahuje vrcholu. Uriášská jízda smrti je tady, EYASY LIVING, odskočení k novější THE LAST DANCE a závěrečná předlouhá, skoro až příliš nastavovaná megapecka, LADY IN BLACK nás provází koncem retro večírku. Jen velmi mladá a sympatická slečna, která si v patře velice užívala melodií a tančila ve velmi sexy pózách (bohužel i s partnerem) chvílema dokázala odpoutat pozornost všech zúčastněných od dění na pódiu. Všichni si jinak celý večer vychutnávali všemi doušky a spousta nadšených výkřiků , které jsem slyšel třeba i ve chvíli kdy jsem si musel odskočit na WC mě jen utvrdila v myšlence, že na stáří interpreta a písničky nikdy nezáleží. Když se všechno dělá poctivě hit zůstane hitem i po desetiletích. Chvíle loučení je ale opět tady a tak když se KEN dosytnosti rozloučil s bouřícím publikem dává nám jako bonbónek na cestu GYPSY. Zkouším si představit jak asi budu vypadat já v jeho letech a jestli bych měl ještě vůbec třeba odvahu vystoupit před obecenstvo. Spíš mě přepadají chmury našich důchodových reforem, než to nadšení, které ze všech tenhle večer dokonale sálalo nejen na pódiu. Nezbejvá, než si část jejich entuziasmu schovat někam na horší časy a těšit se, že třeba zas dorazí i k nám. Díky mistře HENSLEY !!!!
