Wer ist uber dem Deutschland? Kdo kuje bodočnost? Who can believe in God without trusting him? – Odgovoru je preprosto! – LAIBACH.
Letošní předvánoční výstup slovinských emočních autokratů Laibach v naší metropoli, konkrétně ve středu 9. 12. v pražském Lucerna Music Baru, krom toho, že svou multilingualitou obsáhl nejenom výše zmíněné jazyky, nabídl všem zúčastnivším se vydatnou dávku mrazivě znepokojivé atmosféry propletené v libozvučných tónech křehkých popových melodií posledního „regulérního“ alba Volk s despoticky nesmlouvavou rytmikou a sugestivní náladou legendárních skladeb z let osmdesátých a nosných pilířů opusů této doby, které rovněž v míře vrchovaté v rámci retrospektivy související s blížícím se výročím vzniku skupiny tohoto večera zazněly. Kdo přišel, nelitoval, a ani v případě, že shlédl i posledních několik pražských zastávek tohoto souboru v letech minulých, zaručeně neodcházel s pocitem, že tohle už tu bylo nebo že něco mělo být jinak. Laibach již tradičně naplňují očekávání. To, že u nich povětšinou nevíte, co přesně čekat, je pak neodmyslitelným základem předchozího tvrzení.
Pro letošek se Laibach vydali na šňůru spolu s anglickými JUNO REACTOR, všem návštěvníkům byl tak naservírován double headline zážitek, jak avizovaly již dopředu tiskové zprávy a plakáty. Juno Reactor u nás vystoupili úplně poprvé a tito, kromě jiného, autoři některých skladeb k soundtrackům Matrixe 2 a 3 nebo Mortal Kombat, celý hudební večer, který končil až něco po půlnoci, kvalitně odstartovali. Přeci jen se ale našlo dost těch, kteří přišli hlavně na Laibach. K tomuto druhu patřím i já, proto o Juno Reactor jen ve stručnosti. Atmosféra jejich produkce se sice Slovincům nemůže rovnat, ale i tak bylo co poslouchat, hlavně pak na co se koukat. Zajímavé na Juno Reactor, alespoň tedy co se jejich pražského výstupu týče, je jejich propojení etnorytmiky s prvky EBM, trance, techna a čehože všeho, co mísí ve svém stylu. Když k tomu navíc přidáte fakt, že polovina souboru je tvořena „bojově pomalovanými domorodci“, nelze propojení hudební a vizuální stránky jejich setu takřka nic vytknout. Kdo přišel na Laibach, stejně asi ale bral tuhle anglickou skvadru spíše jako předskokana, který má připravit těla a hlavně pak sluchovody návštěvníků na věci budoucí.
Vše nasvědčovalo tomu, že Laibach se svojí strojovou přesností, která zahrnuje i organizační věci a začátky jednotlivých vystoupení, směřují zahájení svého programu na dvacátou třetí hodinu. Po dohrání Juno Reactor začala okamžitě kompletní přestavba celého podia a když za šest minut jedenáct technici stále ještě štelovali jednotlivé nástroje na připravené značky a uváděli do chodu projektory, málokdo nejspíš čekal, že skutečně úderem jedenácté bude vše připraveno a kapela bude moci nastoupit na pódium. Bylo.
Laibach pro tentokrát nechali doma lepé slovanské bubenice, nic to ale neubralo na efektu, možná naopak díky tomu působili více komorněji a semknutěji a pozornost zbytečně neodváděly pochodující, pohupující se…. Jak bylo už dopředu známo, kromě skladeb z posledních alb, v souvislosti s blížícím se výročím jejich vzniku, sáhli Laibach i k nezapomenutelným písním z počátku osmdesátých let. Zazněly tak věci jak z eponymního debutu kapely, tak například z alba Nova Akropola. Velmi potěšující, alespoň pro mě, bylo, že tato retrospektiva, kdy všechny skladby byly představeny v nových aranžích, více než podařených, vyplnila prakticky celou první polovinu koncertu. Atmosféra tak byla od počátku budována na neotřesitelných základech písní jako Smrt za smrt, Mi kujemo bodočnost, Brat moj, Krvava gruda – plodna zemlja, Ti ki izzivaš, a samozřejmě Država. Nový háv těmto kusům neubral nic na jejich naléhavosti a nekompromisnosti, i když ortodoxní staromilci jistě nedají dopustit na původní formu provedení. Zejména dvojhlasy, kdy nezaměnitelný diktát Milana Frase byl doplňován ženským vokálem, jak tomu bylo třeba v Mi kujemo bodočnost, byly naprosto famózní a mrazení v zádech nahánějící.
Z úspěšného posledního řadového alba Volk vybrali Laibach čtyři kusy a sice skladby inspirované hymnami Ameriky, Anglie, Francie a Turecka. Nejvýš z těchto musím vyzvednout právě Francii, která už je sama osobě mojí oblíbenkyní, co se týče alba Volk. Pozměněná aranže a především nový hlavní klavírní part dal této písni trošku jiný nádech a poslouchajícím umožnil nový náhled. To, že Laibach pouze neinterpretují své kompozice, tak jak byly nahrány, ale nadále s nimi pracují a servírují je návštěvníkům v různých verzích, je jedním z důvodů, proč se na Laibach vyplatí chodit stále znovu.
Závěr celého vystoupení byl vyplněn stálicemi koncertního repertoáru Laibach. Zazněla tak neopominutelná Tanz mit Laibach, dále Alle gegen Alle, Du bist Unser, Das Spiel ist Aus a jako přídavek energií nabitá God is God. Drobný technický problém během písně Alle gegen Alle, kdy zřejmě dle všeho bubeníkovi přestal fungovat odposlech, což je v případě kapel využívající samply věc skutečně nemilá, zvládli Laibach na výbornou a píseň alternativně dokončili. Alespoň nám všem bylo na chvíli umožněno nahlédnout do lidské tváře neomylných Laibach.
raus!
Gott hat es gewollt!
das ist das Ende das Ende der Welt!
Ještě před koncertem jsme dostali možnost položit skupině Laibach několik otázek. Odpovědi stručné a výstižné přesně jako samotná hudba slovinských mistrů…
Kromě poslední zastávky v České republice s projektem Laibachkunstderfuge, která se odehrála v únoru tohoto roku, několik posledních let koncertujete v naší zemi vždy v prosinci, v čase předvánočním. Jedná se o náhodu vzniklou například tím, že plánování Vašeho evropského turné probíhá vždy podobným způsobem, takže zastávka v ČR vychází na tento čas nebo je nějaký jiný důvod, proč volíte zrovna toto období?
Laibach: V tomto případě se skutečně výjimečně jedná o náhodu. Máme Prahu velmi rádi, a to v kterémkoliv ročním období a rádi se sem k Vám vracíme.
Do aktuálního playlistu jste, alespoň dle informací, které měla naše redakce v době tohoto rozhovoru, zařadili po delší dlouhé době i skladby staršího data jako Država nebo Brat moj, které určitě tvoří nedílnou část hudební osy Vaší rané tvorby. Jak se dnes s odstupem téměř třiceti let díváte na své začátky?
L: Byly to velmi zajímavé a těžké časy zároveň a bylo pro nás potěšením být zde v této době. Vedle toho ale současnost a dění kolem nás dnes není o nic méně zajímavé a v některých ohledech je to nyní možná ještě těžší. A my jsme i nadále rádi, že tu stále můžeme být.
Jak se vlastně zrodila myšlenka vytvoření Laibach jakožto skupiny zcela se vymykající dnešnímu chápání hudebních skupin, tedy v podstatě samostatně existujícího tělesa, které vystupuje samo za sebe, svojí tvorbou a nikoli pouze prostřednictvím svých mediálně populárních členů?
L: Prostě proto byl zrovna ten správný čas.
Jaké vůbec bylo přijetí Vaší tvorby v samotných začátcích, než jste se dostali do podvědomí alespoň první hrstky posluchačů?
L: Lidé nás z počátku přijímali s určitým strachem, nedůvěrou a zaujetím zároveň.
Na internetových diskuzích se čas od času objeví zmínka o dalším chystaném albu. Jaká je v tomto ohledu skutečnost? Chystáte se opravdu nahrát album ve smyslu posledních desek WAT a Volk nebo spíš hodláte pokračovat směrem načrtnutým projekty LAIBACHKUNSTDERFUGE a Volkswagner? Popřípadě, máte-li v tomto ohledu již nějak utříděné myšlenky, jakým slovem by jste charakterizovali hudbu a náladu své další desky?
L: V současné době neustále pracujeme a to na mnoha rozdílných projektech. Zároveň s tím i připravujeme různé nahrávky. Nyní nevíme přesně, co z toho nakonec vzejde, jaké to bude. Doufáme ale, že se nám podaří vytvořit něco dobrého a zajímavého.
Petr Tvrdík
Laibach a Juno Reactor – Silný zážitek v Lucerna Music baru 1 komentář reakcí