1.12.2004 – Praha, Abaton; 1.12.2005 Brno, Semilasso; 13.12.2006 Praha, Roxy; 19.12.2007 Praha, Lucerna Music Bar – toto jsou data posledních čtyř zastávek slovinských náladotvůrců a totalitních estétů Laibach v naší vlasti (oni by spíše použili výraz država :-). Takřka přesně jednoroční perioda v níž se k nám vracejí jistě není náhodná. Takoví zkrátka Laibach jsou. Vše má v jejich očích svůj řád, místo, symboliku i logiku, někdy zcela patrnou, jindy skrytou, ovšem jen rádoby, jen pro první pohled, o to však drtivější v okamžiku, kdy se dostane zcela napovrch. Jediné, co se po posluchači či spíše „po tom kdo naslouchá“ žádá, je přijmout daný fakt, uvěřit mu, udělat z něj vlastní názor, nezpochybnitelnou skutečnost… a tak věřme, že stejně nepopiratelně jako u nás v druhé polovině prosince chodí Ježíšek, v té první (až na poslední drobný posun) chodí LAIBACH.
Ten, kdo nyní očekává výčet písní, které onoho prosincového večera zazněly, bude rozčarován. Nezmíním název ani jediné. – že by to bylo až troufale drzé, psát report o koncertě a takřka úplně pominout, co se na něm odehrávalo, co kapela hrála, jak publikum reagovalo..? My se zde bavíme o Laibachu, nelze se odvolávat na zavedené konvence, tady není hranice mezi „to ještě ano a to už ne“, tady rozhoduje jen jedna instance – nelíbí se Vám to? Nikdo Vás nenutí, nashledanou… nebo někoho přece jen zajímá, co bude dál? V tom případě vítejte, má náruč je otevřená. Přesně tak je to totiž s hudbou, nebo lépe řečeno s tvorbou, této slovinské veličiny. Někoho hned zkraje odradí, někoho uchvátí a někdo k ní může hledat cestu dlouhou dobu a nakonec nenajít. Proto je poměrně snadné nalézt zastánce jak názoru, že Laibach „vynalezli“ něco, co zaplnilo prázdné místo v mezižánrově orientované hudbě, tak i ty, kteří se jen pousmívají nad místy naivní kýčovitostí některých opusů tohoto souboru. Tak či tak, nemusíme Laibachu věřit, ale nezbývá nám, než uvěřit, že tu je. (Kdo v Lucerna Music Baru viděl aktuální nabídku triček této kapely, jistě pochopí tento decentní a nepříliš povedený žert :-)
Teď už k samotnému koncertu. Situace je poměrně jednoduchá. Předchozí dva odstavce měly za úkol především oddělit zrno od plev, vytřídit ty, kteří si řeknou „Proboha o čem to ten Lang plácá.“ a kliknou raději na report o Chinaskách nebo MIGu 21. Pro ty, kteří vytrvali…
Nepředpokládalo se, že by Laibach přivezli s sebou nějaký nový materiál. Jednak díky loňské vytíženosti související s propagací aktuálního velmi zdařilého alba Volk, jednak zcela vážně pochybuji, že by zrovna Laibach „zkušebně“ na koncertech hráli některou z připravovaných věcí před tím, než bude řádně zpracována a zvěčněna v hmotné podobě tak, aby se s ní posluchač mohl alespoň potenciálně seznámit. – Ale u Laibachu člověk nikdy neví. Každopádně, žádná repertoárová změna oproti loňsku se nekonala. Koncert měl, co se skladeb týče, totožný průběh jako před rokem v Roxy. První půle byla opět věnována albu Volk a v druhé (po doznění Hymny NSK – tak přece jen jsem jeden název zmínil :-) pak následovaly osvědčené kusy z alb předchozích, především tedy z počinu WAT. Tímto také odkazuji na report z Roxy, kde je toto více než dostatečně rozebráno.
Co se atmosféry celého vystoupení týče, jak je u Laibachu obvyklé, byla navozována již půl hodiny před samotným výstupem kapely na podium, pomocí reprodukovaných písní nejen slovinské historie druhé poloviny minulého století. Už v těchto prvních okamžicích se projevila strojová přesnost Laibachu v přístupu k tomu co dělají. Koncert měl začínat v devět hodin a skutečně přesně v devět započala první z písní uvozujících celý výstup, přesně o patnáct minut později se v sále zhaslo a za další čtvrt hodinu se Milan Fras a celá jeho parta, za zvuku naší státní hymny, objevili na pódiu. Žádné zbytečné řeči, resp. žádné řeči – píseň, úklona jako poděkování a další píseň, však to znáte.
Za povšimnutí určitě stojí složení publika, které koncerty Laibach, a to nejen u nás, navštěvuje. Taková pestrost, co se typů lidí a věkových skupin týče, se jen tak nevidí, a tak i tentokráte se spektrum těch, kteří dorazili, pohybovalo od partičky, dle mého soudu, tak třináctiletých dětí až po pány se značně prošedivělými vlasy, debatujícími o filosofii a dění na politické scéně. (Druhou věcí pak bude otázka, která z těchto dvou zmíněných věkových skupin přišla spíše na hudbu a která se spíše přišla podívat na sličné slovanské děvy nenahraditelně doplňující nejen vizuální stránku celého koncertu. My jsme strategicky zabrali stanoviště hned u pódia, takže výhledové podmínky byly více než optimální, stačilo by jen natáhnout ruku.. aby přes ní člověk dostal paličkou :-).
Takže když se na to podíváme v globálu, koncert v Lucerna Music Baru byl téměř totožný s tím minulým v Roxy, ale i přesto jsem velmi rád, že jsem zde byl, vždyť na dobrou divadelní hru se také zajdete podívat vícekrát, některé se hrají i po celá staletí (akorát herci se mění). Jaký bude v tomto směru osud Laibach ztěží předpovím, ale jisté je, že dnes jsou neopominutelnou kapelou, stejně jako Brazílie má Sepulturu, Německo Rammstein, Anglie Beatles, Pink Floyd a Led Zeppelin, Slovinsko má Laibach. A my Káju Gotta. ..škoda, že se nikdy nedočkáme společného koncertu všech těchto interpretů, protože to by pak teprve bylo o čem psát, to by byl report! Úmyslně jsem se snažil pojmout těch předchozích několik řádek alespoň trochu „odtažitě, zůstat nad věcí a přesto říct svůj názor, stejně jako to dělá Laibach ve své hudbě, ale jak se říká „psát o hudbě je jako tancovat o architektuře“ takže…. díky za tanec.
