Největší svátek rockové a metalové hudby na našem území – Masters of Rock – se dostal do jubilejního desátého ročníku. Jako vždy se do Vizovic nahrnuly tisíce lidí, aby na živo vychutnaly ty nejzářivější zahraniční hvězdy, které se k nám sjely z celého světa. Opět bylo na co koukat i co poslouchat a každý si zde musel přijít na své.
Čtvrtek
První festivalový den to rozjely Legendy se Vrací. Kluci se zde neobjevili poprvé a už na ně dorazil pěkný hlouček fandů. Bravurně zahrané songy a veselé průpovídky mezi nimi („Jsme rádi, že jsme si tu mohli za vaše prachy zahrát.“) mi na úvod celkem sedly. Před svatebním obřadem, který se v zápětí na pódiu konal, zahráli i romanťárnu „Purple Rain“ od Prince. Zmiňovaná svatba pak proběhla stylově například za zvuků „Rock Hallelujah“ od skupiny Lordi.
Pro mě doposud neznámí Saltatio Mortis mě celkem zaujali, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to je nepovedená kopie In Extremo – téměř stejné složení nástrojů, stejný zvuk, riffy… Ale věřím, že se pánové časem vyhrajou a najdou si své fanoušky a styl. Minimálně zpěvákovy akrobacie byly velmi působivé.
The Sorrow přilétli na pódium s trochou přímočařejšího metalcoru a pro mě osobně to bylo pěkné zpestření programu mezi „jemnějšími“ kapelkami. Už to je asi tradice pozvat na Masters „českou“ mainstreamovou kapelu a Horkýže Slíže už taky v minulosti potvrdili, že tu mají řádnou posluchačskou základnu. Tady se pořadatel podle ohlasu taky rozhodně nespletl.
Spolu s Kamelot jsme nedočkavě očekávali i nástup jejich nového zpěváka a už od prvních tónů bylo jasné, že s výměnou neztratili nic na svém charisma. Ohnivá show doprovázející vystoupení pak jen podtrhla výborně nazvučenou hudbu a pro mě to tak byl jeden ze zlatých hřebů nejen dne ale také celých Masters.
Další tradicí vizovického festivalu je pozvat také legendárního zástupce hard rocku. Letos to byli irští Thin Lizzy, kteří toho už hodně zažili. Nejen že vytvořili mnoho skutečných hitů, stihli se také dvakrát zcela rozpadnout a opět dát dohromady. Z vystoupení na mě dýchl osmdesátkový hard rock se vším všudy – nejen že během koncertu moc nekomunikovali, ale i nasvícení si přizpůsobili „svému stylu“.
Tahákem večera byli bezesporu Within Temptation, kteří dopředu avizovali audiovizuální show s podtitulem The Unforgiving. Stručně řečeno nemělo jejich vystoupení chybu. Velmi rychlé přípravy, které ústily v perfektní zvuk, synchronizovaná velkoplošná obrazovka s hudbou… a přestože tentokrát nevytasili pyroefekty, dohnali to parádními světly. Zahráli průřez snad všemi alby. Namátkou si vzpomínám na „Ice Queen“ a „Mother Earth“ ze stejnojmenného alba, „Stand My Ground“ a „Angels“ z alba The Silence Force, „The Hart of Everything“ nebo „Our Solemn Hour“ z alba The Heart Of Everything, a konečně třeba „Shot In The Dark“ a „In The Middle Of The Night“ z posledního alba The Unforgiving.
Příjemný ještě nedešťový čtvrtek zakončili energičtí Bloodbound. Přestože řady diváků hodně prořídly, atmosféra zůstala perfektní až do posledního akordu…
Pátek
Pátek nám bohužel začal deštíkem a ten se nás držel zuby nehty celý den. Bohužel první pro mě zajímavá kapela, Suicidal Angels, nedorazila, proto jsem si musel spravit chutě na Vitacitech a především Visacím Zámku. Pro mě příjemná rozehřívačka před nabušeným podvečerem.
Norská Sirenia si konečně mohla na MoRu zahrát, když ji minulé vysoupení nevyšlo, a proto jsem byl zvědavý, co v čase, kdy jsem je na živo neslyšel, nacvičili. Byť jejich vystoupení nemělo technicky chybu, nějak to tentokrát nebylo ono. Nevím, jestli to bylo nepřítomností basáka nebo přemírou samplů, ale pro dnešek mě nechali chladným – to se ale nedalo říct o davu pod pódiem.
Deštík stále vytrvale zkrápěl beton hlavní divácké plochy, a proto na Freedom Call přišlo poněkud méně návštěvníků. Melodický power „happy“ metal se velmi příjemně poslouchal, ale přeci jen voda lezla za pláštěnku, tedy na větší pařbu to nebylo.
Exodus už měli lepší podmínky, a tak se mohl circle pit i wall of death obejít bez zbytečných podklouznutí. Nekompromisní američtí thashaři vybrousili svými nástroji pořádný kotel (v mezích svých skalních fanoušků) a kdo byl unaven melodičnem posledních hodin, teď si to mohl řádně vynahradit.
Kdo se trochu v hudbě vyzná, mohl oprávněně očekávat od Unisonic něco podobného jako od Helloween – a taky že se dočkal. Tahouni kapely, bratři Michael a Kai Hansenovi (tedy legendární ex-Helloweeni), to rozjeli před skákajícím vlnobitím fanoušků. Přední řady měly už poslušně naučené všechny texty a řev a skandování nebralo konce. V hudbě Unisonic je ale něco víc – něco, co je od jejich ex-kapel odlišuje a vymezuje. Prostě ten pravý mix toho dobrého a osvědčeného, namíchaný s čerstvými nápady. Pro mě objev Masters.
Naproti tomu Edguy to je ovědčená kvalita, která na Masters of Rock už předem nemůže zklamat. Hráli hodně věcí z novinkového alba „Age Of The Joker“ ale nezapomněli i na staré známé pecky, které na Masters zpíval téměř každý. Nicméně frontman Tobias Samet hlavně ke konci koncertu dlouze komunikoval s publikem (učení melodií a dožadování se zpěvu) a v těchto momentech pro mě show začínala být dosti rozvláčná a nudná. Myslím, že komunikace s publikem je prospěšná, ale nesmí se přehánět.
Sobota
„Ranní“ probuzení jsem si dal pořádně brutální s Milking the Goatmachine a jejich nekompromicním death grindem. Na letošních Masters jediná kapela svého druhu a myslím, že zatoulal-li se nějaký příznivec téhle kozí taškařice na plac, musel se okamžitě vrhnout do kotle.
Hardrockoví Kissin´ Dynamite už ve Vizovicích hráli, a proto jsme si jejich setík dali spíš z povzdálí. I z velké dálky mi stačilo koukat na vlasové a oděvní kreace jak vystřižené ze zlatých glam metalových let.
Arakain tradičně přivážejí na Masters jen to nejlepší ze své tvorby – před 4-mi lety tu byli s plzeňskou filharmonií a tentokrát přivezli neméně zajímavého hosta – Lucii Bílou. Je to jako včera, když jsem postával v jednom ze zapadlých kulturáků při jejich posledním turné k 20 letům ještě s Alešem za mikrofonem. Tento koncert byl věnovaný už třicetiletému výročí, a proto převážně rekapitulovali jednotlivé dekády a hráli starší věci. V závěrečné třetině se pak dostala ke zpěvu i Lucka Bílá a musím uznat, že to byl od ní párádní výkon.
Finský sobotní večer nám nastartovali Korpiklaani, lesní mužíci, se svým folk metalem. Osobně musím mít na tento styl náladu, abych si je užil a pro tento den se mi opravdu trefili do noty a vystoupení jsem tedy zvládnul celé hypnotizovaně poslouchat. Během setu představili předevěším album „Manala“, které v tuto chvíli dokončují (vyjde 3. srpna).
Po třetí si na Masters našli cestu Stratovarius a podle mého názoru dorazili prozatím v nejlepší formě, respektive já si jejich set rozhodně nejvíc užil. Oproti předchozím vystoupením jsme se dočkali dobrého zvuku a vyrovnaného Timova výkonu. Nové (pro mě dosud neznámé) věci prokládali známými hity, a tak nechyběly „Kiss Of Judas“, „Eagleheart“ či „Black Diamond“.
Největší show se oprávněně očekávala od Nightwish, kteří na hlavní scénu zavítali po třech letech, tentokrát s novinkovým albem „Imaginaerum“. Čekal jsem stejně technicky precizní a našláplé vystoupení, jako v případě Within Temptation, ale bohužel jsem čekal až do konce a ono nic. Ano, ohňová show byla celkem originální, do svých nových písní zapojili i dudy a zpěvačka se oproti předchozímu vystoupení naučila zpívat, takže určitý pokrok tu je, ale pro mě taková slabší dvojka (pokud vzpomenu na známkování ze školy). To je bohužel někde za polovinou mého osobního hodnocení kapel letošního ročníku a to je sakra málo. Samozřejmě mě zajímá váš názor a budu rád, jestli jste si jejich show užili, ale na mě tentokrát Nightwish příliš nezapůsobili.
Jak se už stává velmi nemilou tradicí, dlouhá cesta domů a povinnost podávat vysoké pracovní nasazení hned od pondělního rána, nás donutila opustit areál už v neděli ráno. Tedy pokud máte nějaké postřehy z posledního dne, určitě si je nenechávejte pro sebe a rozepište se v komentářích. Především kdo měl možnost shlédnout Arch Enemy a Sabaton, tomu budu velmi závidět…
Masters of Rock 2012 12 komentářů reakcí