darum: 19.12.2013
místo: Incheba Aréna – Praha
Atmosféra kolem oslav a cvokaření s narozením něčího Pána mě celkem míjí, ale má to naštěstí jednu světlou stránku. Vánoční besídka. Po posledním zážitku, už nezbytnost, neboť se kulturně „nadělovalo“ skvostně.
Večer plný hudebních hvězd kovového nebe za doprovodu symfonického orchestru. Co víc si přát? Snad jen teplejší místo a pomaleji se vlekoucí se čas.
Otevření večera zmákla doprovodná kapela instrumentálkou za podpory již zmíněného orchestru, jehož jméno mi dodnes zůstává zcela utajeno a jen přemýšlím, zda je také putovní, jako celá tour nebo šlo o místní partu. Ale už přichází Mr. Chuck Billy, aby načal metalový večer s „More Than Meets the Eye“ a musím přiznat, že bylo až nezvyklé vidět thrash-barda v kvádru. „Souls of Black“ a přichází Mr. Michael Kiske, který otvírá svůj set nehynoucí „March of Time“ a jde do lidí ještě víc a nechává je zpívat většinu refrénů. Nesměřuji ani omylem ke slovu chyba nebo něco špatně, ale měl jsem chvilkama pocit, že Mischi nemá úplně svůj den a místy působil jako by bloudil sám v sobě. Ale nemládneme a je těžké nést si vlastní, v mládí, upletený bič v podobě vysokých poloh.
Trocha romantičtější polohy v podobě „Longing„, hit hitů „I Want Out“ a předávka dalšímu z ikon Udo Dirkschneiderovi, který začíná svou část „They Want War“ a nezbytně zařazuje hity ze své kdysi-kapely v podobě „I´m Rebel“ a nikdo by mu asi neodpustil pokud by nedošlo na „Metal Heart„, jejíž refrén samozřejmě bouří celou halou. Čistě teoreticky mě prolétlo hlavou, že je škoda, že chronicky známý úvod a motiv sóla nesfoukli jen symfonici.
Návrat do mládí s „Practice What You Preach“ a Chuckem, který následně zve na pódium Floor Jansen a musím až nechtěně přiznat, že si mě tato osoba podmaňuje, čím dál víc. Snad to nezačne hraničit s nekritičností, ale ruku na srdce, jakmile ona pěvecky spustí, tak je to opravdu lahoda pro uši. A to se snažím obejít nesporný fakt, že je to víc nežli jen sympatická baba. Takže pecka od Heart „Alone“ v jejím podání byla prda mezi oči, mající bezmála stejný účinek jako modrá pilulka. Nechci říct, že v ohromeném ochromení mysli jsem vypustil následnou skladbu od Nightwish, ale skutečně jsem víc vstřebával dojem, nežli používal paměť, o jaký song přesně šlo. Floor pak slovy o krásném Švédsku předala pomyslnou štafetu Joacimovi Cansemu z Hammerfall, který mi zavřel poznámkový blok pro playlist definivně a opravdu šlo jen o poslech.
Ke „slovu“ se dostal i orchestr a pak už přichází Mr. Joey Belladonna z Anthrax, což je pro mě osobně kapela nr.1, a tím pádem je o dárek postaráno víc nežli královsky. Jeho pocta R.J.Diovi v podobě „Heaven and Hell“ a opětovné ujištění, že Joey je skutečně showman, což dokázal především při závěrečném songu. Před ním ještě od něj zněly perly jako „Madhouse“ (Anthrax) a „Higway to Hell“ (AC/DC), aby pak předal žezlo pro Floor a Joacima, kteří společně dali nadčasovou geniálnost z pera A.L. Webbera „The Phantom of The Opera“.
Krátká pauzička a technici staví notové pultíky před všechny aktéry večera, kteří společně zakončují večer skladbou „Silent Night“ a mě víc nežli přímo poslouchat, baví sledovat Joeyho, který více nežli soustředěně vyrábí filmový záznam. Proč mě to pobavilo sice přesně nevím, ale pobavilo a značně. A pak už se všichni jen s přáním všeho nej do nového roku a ke svátkům, loučí a opět je vidět, že se sešla velmi dobrá parta, protože na pódiu byla po celou dobu atmosféra víc než přátelská.
Co říct závěrem?? Bylo to super, mně osobně se líbilo velmi. Tradičně, co vy?
Jo a jen tak když už vím, že to byla letos poslední štace, tak Vám všem přeju co nejklidnější prožití času než odstrojíte stromek a do nového roku především zdraví a ať už se ty všechny sny začnou konečně plnit.