8. 6. 2006 se v pražské Sazka Aréně konal koncert, na kterém byli do Beatové síně slávy uvedeni tři noví členové – Michal Pavlíček, Petr Kalandra (in memoriam) a Hudba Praha (Jasná páka)
V poměrně rychle se rozšiřujícím množství nejrůznějších anket, kvizů a hlasování, které mají ústit v určení toho kdo, co a proč je na dnešní hudební scéně „momentálně v kurzu“, si jednu z nejméně otřesitelných pozic v očích veřejnosti i samotných hudebníků, z hlediska své nezprofanovanosti a neovlivněnosti hlasování, (např. vidinou výhry nějakého automobilu, budu-li hlasovat pro toho, kdo zřejmě vyhraje), zachovává kategorie Beatová síň slávy, kategorie, ve které mají být oceněni Ti, kteří buď byli nebo stále jsou největším přínosem pro český bigbeat. Na jejich volbě se podílí jak široká veřejnost, tak i volitelé z řad muzikantů, kritiků a lidí „z branže“. V rámci této kategorie je do oné pomyslné síně slávy uváděn vždy jeden žijící umělec, jedna osoba in memoriam a jedna kapela. Před dvěma lety se této pocty dostalo Vladimíru Mišíkovi, Jiřímu Schelingerovi a skupině Blue Effect, v loni Radimu Hladíkovi, Mejlovi Hlavsovi a Pražskému Výběru. 8. 6. 2006 se v pražské Sazka Aréně konal koncert, na kterém byli do této společnosti definitivně přijati další tři členové – Michal Pavlíček, Petr Kalandra a Hudba Praha (Jasná páka).
Celou akci svým zhruba půlhodinovým vystoupením pro hrstku diváků, kteří v tu dobu již „zaplňovali“ rozlehlou plochu Sazky otevřeli Apple Juice, předkapela předkapely předkapely, jak se oni sami titulovali. Přiznám se, že jsem je slyšel podruhé v životě a stejně jako první setkání s nimi ani toto ve mně nezanechalo hlubší otisk. Průměrný punk, za jehož vrchol lze označit zpěvákovy blikající brýle, náročnějšího posluchače těžko uspokojí. Zároveň ale v jejich vystoupení určitá dávka energie nechyběla, a tedy splnili to, co se od předkapely očekává – trochu lidi rozhýbat a připravit na to, že přijde něco lepšího…
Zástupcem Petra Kalandry pro tento večer byla skupina Blues Session. Ta hudební tempo znatelně zpomalila (možná až moc) interpretací Kalandrových písní, často přetextovaných skladeb Boba Dylana. Podle toho je už možno si udělat obrázek o této hudbě i pro toho, kdo o Petrovi Kalandrovi v životě neslyšel – bigbeat, hodně blues-folkově zaměřený. Ocenění za Petra symbolicky převzala jeho dcera Týna a poměrně pohodové vystoupení (snad až na pro mě lehce nudící délku některých písní) Blues Session zakončili skladbou Knockin on Haevens Door a asi deset minut po osmé přišla na řadu Hudba Praha.
Hudba Praha (Jasná páka) – kapela, jejíž tvůrčí a hudební rozled byl v 80. letech 20. století násilně zastaven zásahem bolševika stejně jako tomu bylo v případě Pražského Výběru a mnohých dalších, si své působení na podiu očividně užívala a to i přes to, že chlapci z Hudby Praha už dávno nejsou žádní energičtí puberťáci. Na rozdíl od Pražského Výběru ale jako by nedokázali jít dál, a tak jejich písně na mě působily poněkud dnes již překonaně. Byla to ale ryzí ukázka českého bigbeatu v jeho počátcích, není tedy na místě očekávat vrcholné výkony poplatné posledním trendům daného stylu, ale spíše, myšleno zcela kladně, se jedná o „muzejní kousek“.
Po přezvučení nástrojů a lehké úpravě podia, konečně , lehce po deváté, vystoupil mistr Pavlíček. Osobně mě hned na začátku zaujala ukázněnost členů Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou šéfdirigenta Vladimíra Válka. Celý orchestr se totiž usadil na svá místa a byl připraven ke hře během asi třech minut, zatímco zbylým pěti „bigbeaťákům“ to trvalo o další půl hodiny déle .
Propojení Pavlíčkových kompozic s hrou symfonického orchestru podpořené zpěvem dívčí pěvecké skupiny Brécy bylo velice zdařilé. Ukázka z hudby pro britský seriál Červený bedrník navodila atmosféru očekávání, kterou nemilosrdně rozsekl a prohloubil zároveň první pěvecký host – Tomáš Hájíček. Následovaly skladby z nejznámějších – Olda je přítel můj a Člověk bez talentu ve vokálním podání Matěje Ruperta, který skvěle zachoval atmosféru zmíněných kousků, aniž by však pouze kopíroval projev dřívějších interpretů (Pavlíček, Kocáb, Čok). Následovaly Rány, jako reprezentant éry Michalovy spolupráce se Zuzanou Michnovou. Hostů si „oslavenec“ nebo spíše „oceněnec“ pozval opravdu hodně. Po bratrech Dykových zazpívala Lenka Dusilová skladbu Lucrezia Borgia a po dvou instrumentálních vložkách, při nichž se naplno ukázalo umění a cit pro hudbu Michalu Pavlíčkovi vlastní si diváci mohli alespoň na moment připomenout Michalovo hudební působení před Pražským Výběrem spolu s Janou Koubkovou a Jiřím Hrubešem. Po té byla elektrická kytara nahrazena akustikou a pouze ve dvou, s dalším hostem – Monikou Načevou, se hudební kolotoč trochu, zpomalil.
Jako poměrně vtipná vložka, byla na postranách pódia umístěných plátnech promítnuta ona známá scéna z filmu o Pražském Výběru, v níž si pánové Pavlíček a Kocáb vyměňují argumenty v bahně. Ve 22:25 si Michal ve svém bílém cylindru převzal ocenění a jelo se dál. Večer vrcholil, takže na scénu nejdříve vystoupil Kamil Střihavka se skladbou Holka čapni draka a v další písni Když se snáší déšť se k němu přidala Bára Basiková, se kterou pak účastnící koncertu prošli „bleskovým rychlokursem“ hudbou starých dobrých Stromboli, opět za velice zdařilé podpory ze strany symfonického orchestru.
S trojicí pěvců Hájíček, Čok, Noid se hudba opět trochu přiostřila (i když nemůžu si odpustit dojem, že Noid si toto vystoupení, dle jeho pohybů, posunků a úšklebků, pletl spíše s plážovou přehlídkou svalovců) a po známé Zubaté, opět navrátivší se Kamil Střihavka se Zemí vzdálenou už dával tušit definitivní závěr večera, při němž se na pódiu setkali všichni účinkující najednou.
Celá akce tedy proběhla tak, jak bylo možno očekávat. Kdo se těšil na více věcí od Pražského Výběru, byl možná zklamán, ale Michal Pavlíček záměrně volil spíše skladby z jiných zákoutí a cest své kariéry. Hráčské výkony všech muzikantů byly hodny vystupování na jednom pódiu s bezesporu jedním z nejlepších českých kytaristů, který nenechával nic náhodě a po každé skladbě svou kytaru dolaďoval. Snad jen klávesák by se měl pokusit najít si svůj vlastní styl. – hrát v černých brýlích a s bílou rukavičkou na jedné ruce… kde jen jsem to viděl, že pane Kocábe?:-) Na závěr ještě jedna poznámka. Pozornému konzumentovi hudby jistě neuniklo, že vstupující do síně slávy v posledních dvou letech byl vždy kytarista kapely, která se do této pomyslné dvorany hudební slávy dostala o rok dříve, takže nechme se překvapit jak tomu bude příště.
