místo: Výstaviště Letňany – Praha
čas: 26.10.2012
Netrpím nijak extrémně na domácí bandy, ale pokud se jedná o třicítku na scéně kapely, která trochu dala pohnout dějinami rocku v domovině, tak se zkrátka nesmí chybět. Rozhodně nechci pojmout článek jako nostalgickou vzpomínku na časy minulé, ale přiznám se, že jsem jistým pocitům čehosi v nenávratnu na koncertě neubránil. To v nenávratnu je mládí a jsou i asi výstižnější místa. Ale ke koncertu a k muzice.
Koncert na oslavu třicítky na scéně skupiny ARAKAIN by se dal pojmout v několika kapitolách. Tou první byl jakýsi tribut ostatních, potažmo spřízněných smeček, které měly co dočinění s oslavenci ať už ve formě přátelství, původního působení, nebo přišly jen vzdát hold a poctu legendě. Rozhodně už nyní nedám, která kapela co hrála, možná tak jejich pořadí, ale dalo to dost zavzpomínat na léta dávno uplynulá. Nejen muzikou, kterou si většina kapel vybrala ze starší, ranné tvorby, ale asi i tím, kdo jí hrál. Ta pražská scéna byla kdysi skutečně jak jeden malý dvorek, kdy každý znal každého, kdy se vědělo, kdo kde hraje, jak hraje… Kdy se lanařili muzikanti (nevím jak je to nyní), kdy se přestup k jiné kapele bral bezmála jako zrada. Tvořilo to jakousi komunitu, která se po mnoha letech sešla v backastage a mělo to tam díky tomu neskutečnou atmosféru. Ale pojďme k tomu co viděl spíš divák. Jak jsem říkal, kapely to vzaly jako poctu legendě především tou starší tvorbou. Vyjmenovávat jednotlivé songy a interprety je asi nad moje síly. Fakt jsem byl myšlenkama trochu za zenitem, než abych si pamatoval, kdo co hrál. Možná to může dát někdo z Vás. Pro mě osobně je muzika z let před první deskou (Thrash The Trash) ta, na níž jsem, dá se říct, koncertně vyrostl. I když nešlo vždy jen o koncert Arakainu. Ale to by bylo ode mě skutečně velmi obsáhlé, což bych nerad. Proto díky všem muzikantům, co mi dali zavzpomínat na dobu přebujného mládí. A k tomu navíc velmi příjemně pobavila juniorka od tatíků z Arakainu. Celý set byl pro mě velmi pohlcující.
Po chvilce na přestavbu podia a aparátu, kdy si mohli dát i fans pauzu, došlo konečně k nástupu oslavenců. Při úvodním mixu znělek z doby temna mi přeběhl po zádech Kremelský mráz a jsem rád, že ta doba dávno minula. Ale už nebyl čas na rozjímání a úvodní „Nesmíš to vzdát“ dala vybuchnout kotel v plné parádě. Zase jako již tradičně nedám celej set list, zvlášť když si kapela vzala za svý, že odehraje k třicítce třicet skladeb. To s velkým povděkem dám vyniknout někomu z Vás. Navíc to byl neskutečný maraton a můj velký obdiv všem na podiu a před ním. Bylo to skutečně neskutečné. Když pak navíc přišel jako první host Petr Kolář, tak jsem jen tiše smekl před tím, co má v hrdle. Dalo to v zákulisí rozjet diskuzi, jak je vlastně zpívání snadné a jednoduché. A bylo to velmi vtipné. Zatím na podiu znělo něco, co je opravdu velmi záhodno zaznamenat a já doufám, že přítomnost mnoha kamer dá vzniknout něčemu dobrému nejen na dívání. Čas se tak pomalu, možná i rychle kutálel, a začalo to v diváctvu dávat k otázkám „a co ta Lucka??“ Dle mých info Lucka dávala ještě před tím Aidu, takže je pochopitelné, že to bylo jen tak tak. Musím ale zcela přiznat, že když dorazila a dala první takty, tak už to bylo jen a jen o ní. Když si vzpomenu, jak před těmi mnoha lety stála na Barče a s dost velkou trémou a i nesmělostí dávala Zimní královnu, Cornuto a další songy. A s jakou grácií a vyzrálostí je dala nyní, tak je to až nezdravě podmanivé. Opravdu se mi to líbilo, velmi líbilo. A zůstala i vůči fans stále stejně vřele příjemná, že to dalo i vzpomenout na to mé mládí kamsi zašantročené.
Poslední kousky nasázeli už tak nějak zpřeházeně, kdy se to na pódiu míchalo, jak se dalo a když začla děkovačka, tak mi to přišlo i na tu dlouhou dobu, docela krátké. Za mě osobně, kapele přeju další XXX let a to především ve zdraví. A když se na to s drobným odstupem času dívám, tak jsem rád, že jsem na té jejich oslavě byl. Co vy? Tradičně – názory, postřehy… mimo jiné za mě osobně, dost slušný zvuk, prostě perfect akce.
