Úterý 26. října patřila koncertní rocková Praha dvěma kapelám. Okolo vysočanské O2 Areny se kupili po tisícovkách (především starší) příznivci Deep Purple, kousek od Anděla před starobylou budovou Národního domu po desítkách (především mladší) fanoušci Pain of Salvation. Jsem fanouškem obou kapel, ale jelikož DP jsem v minulosti viděl již dvakrát, dal jsem tentokrát příležitost komornější akci.
Začátek večera plynul tak, jak bylo avizováno – dychtiví fanoušci prog rocku byli do podzemí Futura vpuštěni přesně v sedm a především u barů vyčkávali začátku akce, která byla odstartována o hodinu později. Nejvíce se však během této hodiny musel otáčet osamocený pán v šatně, kterou nastoupivší drtivá zima naplnila svršky všeho druhu.
S úderem osmé nastoupili na podium švédští krajané Pain of Salvation, kapela Beardfish. Jejich jméno jsem poprvé zaslechl až v době, kdy jsem se pídil o informacích o koncertě, takže kapela byla pro mne naprostou neznámou. Pánové jsou běžně škatulkování onou univerzální škatulkou progressive rock, kam lze přišít leccos a často se pod ní schovávají individua různých kalibrů. V případě Beardfish pak ale tuto škatuli shledávám oprávěnou, protože jestli si nějak představuji progresivní, tedy pokrokovou muziku, je to přesně to, co se okolo nás z podia oněch 50 minut linulo. Bláznivé, až ztřeštěné groteskní chvilky z řetězu utrženého bigbítu, mísící se s neustále probublávající příchutí jazzíku, sem tam zklidněné jemné pasáže, které vystřídal zpěvákův chrochták – toť pestrá škála, kterou uvolněnému publiku Beardfish servírovali. Poklona patří zejména zpěvákovi, klávesákovi a kytaristovi v jedné osobě, Rikardu Sjoblomovi, který se ukázal jako naprosto všestranný zpěvák a příjemný frontman. Málokdy člověk narazí na tak sympatickou a především hodící se předkapelu. Večer tedy začal náramně…
Pak se bohužel na dlouhou dobu zatáhla mračna. Pain of Salvation na sebe nechali až neúnosně dlouho čekat, a já tam musím konstatovat, že tento report bohužel neshrnuje celý koncert. Pauza mezi oběma kapelami se natáhla na více než 50 minut a následkem toho jsem bohužel musel opustit Futurum již před přídavkem, abych stihnul poslední vlak, za což se čtenářům omlouvám. Zpoždění dle všeho vzniklo vinou kapely, protože ze strany pořadatele i techniků probíhalo vše na podiu bleskově a precizně. Zkrátka to působilo, že kapele se ještě na podium dlouho nechtělo, což mi bohužel zkazilo výraznou část koncertu.
Pain of Salvation tedy nastoupili na působivě nasvícené podium až v 21.40 a nenechali nic náhodě. Začátek plně patřil albu Remedy Lane, které stále pokládám za vrchol tvorby kapely. Do morku kostí jdoucí refrén Ending Theme pak pělo celé Futurum a většina diváků již tou dobou evidentně Painům onu dlouhou proluku odpustila. V dalším průběhu koncertu kapela naprosto vyváženě mixovala starší tvorbu s novější a vše měl pochopitelně pod taktovou leader kapely Daniel Gildenlöw. Jeho komunikace s publikem mi v mnohém připomínala kolegu Akerfeldta z Opeth. Kterak jsou oba pěvci, ze kterých při zpěvu čpí vážnost textu a emoce každou sekundou, v mezipísňovém kontaktu se z nich rázem stávají „kultivovaní baviči“, kteří baví publikum jemným humorem – vzpomeňme třebas Danielovu promluvu, kterak máme zvedat ruce a hlučet, zahrnujíc i barmany schovávající se za sloupy a lidi prodávající merchandise:-)
Večer probíhal velmi zvolna, v uvolněné atmosféře, kdy mne dělal největší radost fakt, že se nikdo netlačil, nikdo neřval „Hovno“ či „Hobluj p**o“, zkrátka atributy, které k řadě metalových a agro rockových akcí patří. Pokud bych měl hovořit o vrcholech koncertu, kromě zmíněných skladeb z Remedy Lane se tím absolutním nepochybně stala píseň Kingdom Of Loss, na kterou si Daniel prorazil cestu davem a odzpíval tuto naléhavou věc se silným sociálním textem na vyvýšených schodech mezi lidmi. V tuto chvíli byla blízkost mezi ním a publikem nejen vzdálenostní…
V 23 hodin, krátce před přídavkem jsem bohužel byl nucen z již zmíněného důvodu opustit Futurum a o bonus v podobě coveru Hallelujah od Leonarda Cohena jsem byl bohužel ochuzen. Tato skladba byla prý kapelou i diváky odzpívána vsedě na podlaze, díky čemuž mne nucené opuštění sálu mrzí ještě více, ale bohužel…Tímto okamžikem ale nepochybně vyvrcholilo intenzivní a uvolněné sepjetí publika s kapelou, které provázelo celý večer. Jen víc takových akcí…
Setlist: 1. Remedy Lane, 2. Of Two Beginnings , 3. Ending Theme, 4. People Passing By, 5. Linoleum, 6. Ashes, 7. Diffidentia, 8. Welcome to Entropia, 9. Winning a War, 10. No Way, 11. Road Salt, 12. Of Dust, 13. Kingdom of Loss, 14. Falling, 15. The Perfect Element, Encore: 16. Hallelujah
