Každý článek musí být patřičně obsáhlý, aby čtenář neměl dojem, že je v reportáži šizen.
A tak tedy. Bylo – nebylo.
Je to už nějaký pátek, co jsem se vydal poznávat krásy světa a urovnávat si myšlenky v hlavě. Karibský ráj to na pohled. Sbalil jsem si uzlíček a jen jedno jedinné CD, které mi před tím kdosi daroval se slovy: „To je Radůza , to se ti bude líbit.“,,“Radůza??“,,Ale jak se říká darovanému koni… Třídění myšlenek bylo dlouhé a došlo i na poslech CD. Posadilo mne to tenkrát na zadek a to velmi nekompromisně. Ač z hudební krve naprosto jiné, zůstal jsem v mrákotách. Pravidlo, že pokud nemá kytara cestou k zesíku 3 a více boosterů, tak je to nuda, vzalo v mžiku za své. A musím nyní přiznat, že i když jsem se návratu poměrně bránil, důvod k němu tenkrát i byl. To CD jsem poslouchal bezpočtukrát a pokaždé jsem si říkal,,“ To musím zažít naživo!!“.
No a den D nastal. Sice poněkud později, nežli jsem kdysi plánoval, ale nastal.
26.1.2011 Beroun sál České Pojišťovny (teď se snažím doufat , že to není skrytá reklama), koncert Radůzy i s kapelou. Asi jsem se těšil patřičně pilně a skolila mne za odměnu chřipka, angína či kdoví jakej prevít. Takže patřičně nadopovaný nejmenovanými antibiotiky sedám do auta a hurá Beroun. Když vidím, že díky velikosti sálu a vyrovnaným židlím bude vlastně koncert v poměrně komorní atmosféře, padá na mě hrůza co nastane až se rozchrchlám a rozkašlu.
Sál je naplněn, může se začít. Světla hasnou, přichází Dáma, zaměrně píši s velkým D a doufám, že se na mě za to nebude nikdo zlobit, ale prostě jí tak vnímám, i když je to neskutečně živelná osoba. Když vidím, že v ruce drží drží balíček kapesníků a omlouvá se divákům za indispozici, docela soucítím. Usedá, bere akordeon a vše začíná. A pro mne nyní nastává problém, jak se to dá popsat slovy, když je to nepopsatelné a mělo by se to slyšet. Skladba střídá skladbu, nástroje se mění a ve vzduchu je cítit chvění energie jak při letní ne úplně vzdálené bouřce. Když přijde na skladby z „mého“ CD roste mi na zádech něco jako má dikobraz a na rukou mám kůži jak z pralinek. Zatím je to stále One Woman Show, ale má to tlaky na uši a duši jako startující raketoplán. Lyrické kousky člověka prohoupou nebeskými výšinami a svižnější skladby člověkem – i když sedícím – patřičně zavlní.
Přichází kapela, seznamte se. Kytara – Peter Binder, basa – Jan Jakubec, bicí – Miloš Dvořáček. Pro mne poněkud nezvyklá situace, když chlapi usednou s nástroji, ale asi se tak v tomto žánru dělá. Nicméně k base se musím vrátit, protože měla suprový emo zvuk. V rámci možností sálu a aparatury. Jinak kluci hráli jak z partesu a myslím si, že Radůza vytvořila spolu s nimi perfektní band. A tak dál střídá skladba skladbu a je to lepší a lepší. Velmi výborně se bavím.
Jenže jak se říká, v nejlepším přestat?? No… došlo i na to. Ani jsem si nestihnul uvědomit, jak to rychle uteklo a Radůza se začíná loučit. Třešínka na pomyslném dortu je skladba na dudy. Mimo jiné, má je doma tři neděle a už na ně celkem slušně umí. To je asi další věc, kterou na Radůze obdivuju a tím je, kolik nástrojů ovládá. Navíc poměrně bravurně. K tomu vytříbený cit pro komponování. Texty jí může závidět kdejaký nadprůměrný básník. Co dodat? Mám obavu, že dnešním dnem mi Radůza nasadila koncertní laťku poměrně vysoko.
Jasně, že jsem ještě plný dojmů a chtělo by to profesionálnější odstup od tématu, ale za tím co píšu si stojím. Jo a díval jsem se na webové stránky Radůzy, je tam co se týká koncertů poměrně slušná šňůra. Takže pokud se vám zdá, že to co vám tu podsouvám je podivné, jděte se klidně podívat. Ne kvůli tomu, jestli mám pravdu, ale jsem přesvědčen, že to skutečně stojí za to. Ať už fandíte jakékoliv muzice.
P.S. A nyní se tímto i hluboce smekám a klaním se Radůze za to jak zvládla celý koncert i se svojí chřipkovou indispozicí. To bylo skutečně něco nevídaného, neslýchaného. Zároveň tímto přeji brzké uzdravení a řady úspěšných koncertů a let.
