2.2.2009 Praha, Tesla Arena
Když se nadšení pro hudbu a obdiv k muzikantským vzorům přehoupne přes pomyslnou hranici pasivity, kdy člověk dlouhé hodiny poslechu nahrávek vymění za dlouhé hodiny cvičení na hudební nástroje, aby se svým vzorům alespoň trochu přiblížil, nebo prostě jen proto, aby objevil novou dimenzi, jak prožít hudbu v celé její šíři i hloubce a když se k tomu přidá nesporná dávka talentu a umu ony hudební nástroje ovládat, nestává se to často, ale může se povést to, co dokázali The Australian Pink Floyd Show…
„Lights! Turn on the sound effects! Action!“
„Drop it, drop it on ‚em! Drop it on them!!“
Od vydání alba The Wall v roce 1979 uplynulo třicet let. Že se tehdy skupině Pink Floyd podařilo něco výjimečného (což ovšem u této kapely a jejich alb nebylo ničím až tak výjimečným), potvrzuje především onen časový úsek, přes který jejich hudba zůstává stále aktuální, stale poslouchaná a obdivovaná. Vynechám teď otřepané fráze o nadčasovosti a vizionářství a omezím se na pouhé konstatování faktu, který tuto skutečnost zcela nevyvratitelně dokazuje. – Stačilo se podívat na složení publika 2. 2. 2009 v pražské TESLA Aréně, těsně před začátkem vystoupením The Australian Pink Floyd Show. Více než polovina návštěvníků v době vydání The Wall ještě ani nebyla na světě a z těch, co už byli, zdaleka ne všichni měli věk a rozumové schopnosti na to, aby ho mohli už tenkrát plnohodnotně ocenit. Kolik dalších kapel znáte, které (a to dokonce v podobě svých revivalů) s třicet, čtyřicet let starými skladbami vyprodávají tisícové haly po celém světě?
„Look mummy, there’s an aeroplane up in the sky“
Živé provedení tohoto výjimečného díla v podání “australských Floydů” měli čeští fanoušci možnost shlédnout hned na dvou místech, a to 1. 2. v Ostravě a 2. 2. 2009 v Praze. Naplněná TESLA Aréna nenechala nikoho na pochybách, jak to se zájmem o hudbu Pink Floyd v dnešní době vypadá. A všichni kdo přišli, rozhodně neprohloupili. Tento pondělní večer se totiž, alespoň dle mého názoru, odehrál jeden z nejplnohodnotnějších hudebních zážitků poslední doby.
Pozorný čtenář jistě již pochopil, že superlativy tentokráte šetřit nebudu, není totiž důvod. The Australian Pink Floyd nejen, že naplnili, ale v mnohém i předčili má očekávání. Podařilo se jim vytvořit úžasnou symbiózu hudby, zvuku a světel, podobně jako to ve svých časech dělávali “ti opravdoví” Pink Floyd. Zvuk ve výčtu jednotlivých prvků jejich show zmiňuji zvlášť zcela úmyslně, protože právě ten byl tou základní cihlou do hudební zdi tohoto večera. Klobouk dolů (a tím teď nemyslím konkrétně pokrývku hlavy klávesáka Aussie PF) před pány zvukaři. I sebemenší detaily v jednotlivých skladbách byly zcela čitelné a samotná mohutnost a dravost celého soundu předčila (samozřejmě hlavně díky technickému vývoji v této oblasti) zvuk samotných Pink Floyd na předmětném albu. Tím se nechci nikoho dotknout, ani nikoho pobouřit, zvuk alba The Wall je na rok 1979 jistě nadčasový (a jsme zase u toho… :-), chci jen říct, že bylo zajímavé slyšet tolik známé melodie a rify v tomto novém zvukovém hávu. Když celá kapela po klarinetovém intru/outru (však mi rozumíte) spustila skladbu IN THE FLESH neskutečná energie nástupu zvukové stěny mě doopravdy zatlačila hluboko do plastového sedátka.
„You! Yes, you! Stand still laddy!“
Bylo by jistě nošením dříví do lesa vyjmenovávat jednotlivé skladby, které tohoto večera zazněly, stejně jako je nějak podrobně rozebírat, to už učinilo mnoho hudebních kritiků i amatérů přede mnou. Zazněla zkrátka celá “Zeď” od začátku až dokonce, v plných aranžích, s úžasným zvukem, výbornými hráčskými i pěveckými výkony a tomu všemu odpovídající světelnou kulisou. Téměř tříhodinový koncert všem, kteří přišli, nachystal skutečně šťavnatou hudební porci.
Po odehrání první části The Wall (rozuměj skladeb, které se nacházejí na prvním CD) následovala krátká přestávka a po ní skladbou HEY YOU, jak jinak pochopitelně, Aussie PF odstartovali druhou, delší, část večera.
Vše bylo krom světel doprovázeno video projekcí na veliké plátno, vyplňující celý prostor za kapelou, kde kromě známých The Wall animací, ovšem v novém 3D hávu, probíhala i pomyslná stavba zdi, takže jsme díky tomuto šalamounskému řešení viděli jak zeď, tak i kapelu:-). Vizuální stránku pak umocňovaly i rekvizity na podiu, např. v podobě neodmyslitelného křesla pod stojací lampou a televizního přijímače.
„Isn’t this where…“
Po dohrání OUTSIDE THE WALL však hudební zážitek ještě zdaleka nekončil. Jak bylo avizováno předem, dostalo se i na skladby z dalších alb legendárních Pink Floyd. Hned první z nich, SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND (part 1), mě osobně velmi potěšila, stejně jako ONE OF THESE DAYS. Nečekal jsem, že zrovna tyto dvě věci uslyším a o to víc jsem se tetelil blahem, i díky již zmiňovanému výbornému zvuku. Samozřejmě zazněla i nezbytná WISH YOU WERE HERE.
„…we came in?“
Za pozornost určitě stojí i hlasový výkon sboristek (v některých skladbách i sólistek) tohoto souboru. GREAT GIG IN THE SKY… famózní!
A v závěru BRAIN DAMAGE…
– omlouvám se za takto útržkovitý způsob psaní, ale asi je to všechno ještě příliš čerstvé, než abych si byl schopen udržet odstup, takže mi právě teď všechny tyto skladby znějí v hlavě…
“And if there is no room upon the hill
And if your head explodes with dark forebodings too
I’ll see you on the dark side of the moon”
Tak co na závěr? The Australian Pink Floyd Show nám uchystali úžasný hudební zážitek dokreslený drobnými detaily okamžiku, jako např. párem tančícím přímo pod pódiem, než je jeden ze sekuriťáků vykázal zpátky na místa. Za současné situace nevidím jako reálné, že by ještě někdy zbývající trio pánů Waters, Gilmour, Mason stanulo společně na podiu a snad s nějakým náhradníkem za Ricka Wrighta odehrálo ještě nějaký koncert. A asi bych to ani nechtěl. Proto, chceme-li si dnes poslechnout skladby Pink Floyd na živo, máme několik možností v podobě revivalových kapel, z nichž The Australian Pink Floyd Show jsou zřejmě ti nejlepší. Včerejší večer nás přesvědčil, že jsou alternativou vice než důstojnou. Nejsou to opravdoví Pink Floyd, ale hudba opravdová je!
Martin Lang
