Skvělý tah pořádají agentury oslavit „sametovou revoluci“ řádně po thrashersku. Musím hned na začátku přiznat, že jsem odrostlejší a údajnou „revoluci“ dobře pamatuju. V neděli po 17. listopadu roku 89 jsme totiž s kámošema jako obvykle byli na neoficiální burze LP platní, CD a vůbec věcí kolem muziky v té době dost špatně se shánějících – v Praze ve Slovanském domě. A dobře si pamatuju, jak jsme drželi minutu ticha za údajně mrtvého občana. Nikoho by určitě nenapadlo, kam až se věci pohnou, a tak najednou tu máme ve vší kráse po několika letech opět legendu, jejíž desky jsme tenkrát opatrovali s božskou bázní. Pro neznalé jen uvedu, že při zoufale nízkých platech kolem 2500,- se cena originálně zabalené desky pohybovala kolem 500,-Kčs. A byli i šikulové kteří dokázali odborně odbalit, nahrát na kazetu a znova „umělecky“ zabalit k nepoznání. Ale dost vzpomínání, čas kvapí.
Stejně tak utekla pouhá čvtrhodinka kterou dostali do vínku ostravaci MALIGNANT TUMOUR, kteří svojí směskou thrash-rokenrolu ála „Motoráci“ splnili úlohu rozehřívačů tak na 20 procent. Zvuková koule, do které je zabalil flákající se zvukař taky moc neprospěla, ale oko divácké potěšil vymóděný basák s parukou a pár vtipných „ostravackych“ seků na konci.
To na seveřany AMON AMARTH už bylo v kotli jinačí nadšení. Viděl jsme jejich set na letošním MOR ve Vizovicích a tam byli mnohem víc strhující než v plné Tesla aréně. Přesto hutný zvuk, chvílema poněkud rozplizlý, dával naději, že na očekávané hlavní hvězdy by to mohlo být vše už naprosto ok. Hned v úvodu při „Death In Fire“ se opravdu zvukové dost hledalo, ale pak se JOHAN HEGG po občasném přihnutí z rohu (též pár fanoušků se přidalo) rozpovídal a každou chvilku zkoušel i češtinu, což mu přineslo slušný ohlas. Během poměrně krátkého setu mě asi nejvíc dostaly „Free Will Sacrifice“, ale hlavně hybná závěrečná „The Pursuit OF Vikings“.
Mrazivá půlhodinka je pryč, z plochy se převalují fronty do občerstvovacích stanic, protože stylově dost odlišní američtí MASTODON tu moc v povědomí určitě nejsou. Navíc jen s jednou kytarou místo dvou se jejich poměrně komplikovaná tvorba dostávala pod kůži jen stěží. Asi nejvíc stylové vybočení pro fans, kteří jasně byli natěšení na thrash nejvyššího kalibru. Podniknul jsem pokus vystoupat do výšin jedné z bočních tribun za kamarády, ale když jsem dosáhnul vytčené mety měl jsem pocit, že jsme nějak ohluchnul nebo co! Krystalka ze sovětské stavebnice snad hrála líp, než to, co můj kolega poslouchal v klidu v sedě na úrovní první třetiny haly. Zmateně jsem tedy opět došel na svoje místo v kotli kousek za zvukařem abych zjistil že MASTODON opravdu mají nějak tenčí zvuk, ale dole to bylo celkem v pohodě. Jen časté používání různých efektů na basu a zpěv se minulo účinkem. Za zmínku ovšem stojí použití 9. strunky, to jsem se zájmem ožil, ale na hutnosti to nijak nepřidalo, ani v sólech jsem nějaké větší zajiskření nepozoroval. MASTODON mě sice zaujali, jen na konci jejich setu mi bohužel nějak nic z toho co odehráli v paměti nezůstalo. Asi tu vzpomínku budu muset oživit poslechem jediného CD, které od nich vlastním.
TRIVIUM. Stačí říct jen tohle slovo a fanoušci se tlačí do předních linií, aby na vlastní oči viděli tuhle „Metallicu“ nového věku, jak se o nich občas říká. Pro mě nesnesitelně nahulený kopáky, kdy mě i v zadu v hale bolely uši, jen byly dalším důkazem telecího přístupu zvukařů. Tím v podstatě zabili zbytek kapely, který se jen stěží dostával přes tenhle skvěle tepající stroj. Přesto bylo slyšet, že old school thrash jim rozhodně není cizí a že kytarista si hodně dává záležet na tom, aby z něj byl další James Hetfield. Oblečení jakoby z 80. let jen tuhle vzpomínku přiživilo.
Nemůžu ovšem opomenout výborné hráčské výkony a ohromující nasazení, to bych jim křivdil. Nejeden fanoušek si běžel po jejich třičtvrtěhodince zakoupit do stánku triko s nápisem TRIVIUM. .. a mimochodem, byly dost povedený…..Skladby, které mi v uchu zůstaly trochu víc než u MASTODON byly „Becomig The Dragon“ a z novinkového alba „Into The Mounth Of Hell We March“. Skvěle odehraný set, který všechny patřičně nažhavil na nejočekávanější nářez večera.
Zhmotněné peklo, které vysaje zbytky rozumu a do mozku vám vrazí jen veliké hřeby ze zápěstí KERRY KINGA. Tak to by mohlo snad charakterizovat SLAYER, které jsme kdysi poslouchali, a plakát s ohřebovaným KERRYM nesměl chybět v naších pokojích. Ne nadarmo se můj hafan jmenuje KERRY ač je to pes (což některým slečnám nemůžu vysvětlit, že KERRY může být i mužské jméno). Zběsilé rify a šílená sóla, do toho excelentně speedující tempostroj DAVE LOMBARDO a sama magnificence, ukřičený TOM ARAYA u čtyř strun. Kytarový doplněk z levé strany pódia (z pohledu diváckého) JEFF HANNEMAN se vyhříval ve světle šíleně stroboskopujících světel.
Absolutně drtivá ,šílená jízda, kterou spustili od úvodní „War Ensemble“, odhalila schopnost dostat do bodu varu každého, kdo má jen trochu thrashmetalové krve. Kult, který sami vytvořili dokážou prezentovat v neskutečném tempu, kdy by se zdálo, že to snad už ani není u pánů „v letech„ možné. Téměř bez dechu jsem sledoval, jak bezhlavě pálí střídající sóla chvíli JEFF a chvíli KERRY, vždy doplněné svazkem blikajících světel upřených na toho správného kytaristu. Led panel v pozadí promítal neustále se měnící logo SLAYER spolu z dalšími, povětšinou neveselými obrázky lebek, a všeho, co ke SLAYER neodmyslitelně patří. Na rozdíl od předkapel, kde se s publikem celkem komunikovalo, byl TOM hodně skoupý na slovo. Ale o to větší výkon byl u mikrofonu. “Season In The Abyss“, „Dittohead“, “South Of Heaven“, to jsou jen některé skvělé řežby, které k dobru dali mistři thrashe. Když pak na závěr téměř bez pauzy odpálili ještě celou fošnu „Reign In Blood“ nebylo co dodat. A taky už nic nedodali. Halasně žádaný přídavek se nekonal. Strhující závěr, který byl opravdu na doraz.
Konec všech nekonečných vlasových vírů v podání všech zúčastněných (mimo Kerryho a Davea), konec brutálnímu thrashovému masakru, který ovšem zvukař mohl klidně zvládnout líp (zejména některé finesy u bicích byly dost nečitelné).Konec,konec,… a domů. Poloslepej a nahluchlej, leč totálně odvařenej, se spolu se zbytkem party odeberu k autu který mám (bohužel na rozdíl od některých střízlivej) řídit domů. Zastávka u „mekáče“ je jediná, kdy nám sluchovody začínají pomalu sloužit, abysme si mohli sdělit tu spoustu dojmů, které v nás kdo zanechal. Jediné co nás všechny potěšilo byla skutečnost, že přes původní záměr uskutečnit tohle setkání s pořádnou muzikou v malé hale, se nakonec našla taková spousta fanoušků, že ani velká sportovní jim nebyla skoro dostatečná. A to je prostě nářéééééz!!!
Ondra Marek (foto: Jan Tatar)
