Se spožděním přinášíme fotoreport z festivalu United Island of Prague, který se konal 4. 6. 2005 na třech pražských ostrovech. Třetí den tohoto festivalu s nedlouhou tradicí sliboval slušnou porci zajímavých vystoupení a tak jsme se vypravili…
Letošní ročník se oproti loňsku z finančních důvodů smrsknul na tři ostrovy a finanční tíseň o sobě dala vědět hned při vstupu. „Šťastní výherci“ vstupenek na JEDNU libovolnou scénu zjistili, že takový lístek pořídí za 150 Kč, ale vstupné na celý den (tři scény) za 300. „Výherce“, který toužil po všech třech scénách ( a kapely byly podle toho vtipně rozhozeny ) nevyhrál vlastně vůbec nic.
Na císařské louce to nejdřív vůbec na nějaký festival nevypadalo. Za občasného deště se tu od jedenácti snažila kapela SELFBRUSH. V porovnání s jejich vystoupením v Roxy, kde jsem je nedávno viděl, obohatili své vystoupení i nějakým tím průvodním slovem. A tak kromě standardních hlášek „Ahoj, sme Selfbrush“ a na konci „Díky moc“ ,se objevily i narážky na to, že se během deště všech dvacet diváků stáhlo pod střechu ke Zdroji. „ Tam v tom stanu je snad jiná kapela, ne?“. Jinak mě ale jejich vystoupení zvlášť nezaujalo. Příjemným překvapením byla kapela IMODIUM. Docela nadprůměr. Po jejich půlhodince se objevili COCOTTE MINUTE, které jsem naživo viděl prvně. Projev, do kterého se tlačí, je směsí až příliš mnoha stylů a působí trochu přeplácaně. Poskakující nezmar v kšiltovce se opravdu nedá vydržet příliš dlouho. Povadlou atmosféru ale docela pozdvihli, začalo se sem taky hrnout mnohem více lidí. Převážně to ale byly mladé fanynky netrpělivě vyhlížející VYPSANOU FIXU. Ta to rozjela, jak je jejím zvykem, a Císařská louka začla naplno žít. Přidalo se i sluníčko, takže veselou náladu kalilo jen to pivo za pětatřicet.
Střelecký ostrov hostil kolem třetí hodiny akustické duo CARUS AND THE TRUE BELIEVERS až z Austrálie. Přiznám se, že jsem si podle zkratky AUS v programu dlouho myslel, že jde o Rakušáky a jejich „divná“ angličtina mě v tom utvrzovala. Měl jsem tu možnost vidět jen závěr jejich vystoupení. Tvářilo se docela svěže, folkově, ale neustále vnucované CD bych si asi nezakoupil. Pak už přišel na řadu JIRKA SCHMITZER. Žádné dlouhé zvučení a šlo se na věc. Vystřihl tu řadu svých polopísniček, z nichž vybočovala na přání zahraná lyrická Meluzína. Jinak sem tam přehmat, špatný akord, sem tam vtipná hláška. Prostě neuměleckost dotažená k dokonalosti. NEŘEŽ vsadili na to, co poslední dobou lidi dojímá nejvíc. Vzpomínky na Zuzanu Navarovou a cikánská hudba. Asi stovku přihlížejících ale v závěru rozpohybovali. Vůbec poprvé v Praze se potom představila ZUZANA MOJŽÍŠOVÁ A JEJÍ DRUŽINA. Slovenská lidová hudba působí v jejich podání zajímavě. Jdou mnohem víc do hloubky a meditují. Třeba deset minut. Tak dlouhá je v jejich podání běžná lidovka. Syntetický podklad doplněný lidovými nástroji v čele s fujarou pak vybízí k poslechu ty náročnější. Těm ostatním pak stačí sledovat pěknou dcérečku, jak do toho všeho poskakuje, navíc s pěkným hlasem. Její přítomnost byla asi nejpříjemnějším překvapením letošního festivalu.
Od půl deváté mělo začít na Žlutých lázních vyvrcholení celého festivalu. DAN BÁRTA sice začal se značným skluzem, ale stálo to za to. Na úvod zaznívaly spíše starší hity, které daly vzpomenout na první album či dokonce na Sexy Dancers, v závěru jedné z nich pak Bárta předvedl skvělou improvizaci. Výborné skladby z alba Enteropicture si nechal na konec. Vůbec nejlépe působila skvěle napsaná Planetám a úplný závěr tvořily verze I feel so good a k nepoznání změněný snouborďácký megahit.
Festival se po loňsku ocitl ve finanční tísni, takže zahýbal s cenami, smrskl se, ale kvalitu si ponechal. Uvidím, co příští rok.
