Milovické letiště skýtá podle mého názoru výborný prostor pro pořádání hudebních akcí. První letošní setkání příznivců hudby se zde konalo 11. a 12. června, kdy se představila špička české kytarové scény na festivalu Votvírák 2010.
Milovice mají strategickou polohu co by kamenem dohodil od Prahy, škoda jen, že já od Prahy neházel a musel tedy absolvovat trochu delší cestu. Pokud jde o samotný festival má nespornou výhodu v nastaveném marketingu, kdy cpe potenciálním návštěvníkům, že je prakticky zadarmo a lidé se jenom hrnou… No, každý rozumně uvažující člověk si spočítá, že se ty peníze pro kapely někde vzít musí, ale to je na jiný článek…
Co říci k organizaci? Kriticky (až skoro naštvaně) nahlížím především na dvouhodinovou frontu, kterou jsem si musel vystát na zaplacení vstupu do kempu. Větší výheň bez vody jsem už dlouho nezažil. Příští ročník už nepodcením a nějakou tu chmelovou podporu si vezmu s sebou, abych si nekonečné čekání zpříjemnil. Musím ale přiznat, že touto výtkou, která jde do příště lehce odstranit, jsem všechna výraznější negativa z pohledu návštěvníka vyčerpal.
Co se hudebníků týče, byl jsem velmi potěšen, že i přes otřesnou frontu do kempu jsem ještě stihnul pár posledních kousků od mých oblíbenců Krucipüsk. Strýček Hájíček nám zase řádil a opět potvrdil můj dojem, že bych ho rozhodně v noci…asi ani ve dne…nechtěl potkat někde v liduprázdném parku. Ale jinak parádní skákavá muzika, pro mě tahák odpoledne.
Pak chvilka oddychu, kdy jsem se procvakal s foťákem přes Báru Zemanovou, Fate Magazine a Enter a blíže se zastavil až na central stagi u Čechomorů. Zde si nemůžu odpustit odbočku k hlavnímu podiu. To bylo dimenzováno na trochu jinou velikost festivalu. Lidé v prvních řadách tak byli od svých oblíbenců krásných 10 metrů a přes dva a půl výškových metrů rozdílu. Proto zbyly pro návštěvníky v prvních řadách z muzikantů jen horní dvě třetiny. Zbytek spolu s bubeníkem byl kdesi za horizontem. Tedy čím dál od podia, tím lépe, zde platilo beze zbytku. Já jsem zastánce trochu intenzivnější komunikace s publikem, tedy mi byly výrazně bližší ostatní podia (ale je to možná jen názor fotografa).
Ale zpět za kluky, kteří umí zahrát lidovky, že i srdce drsného metalisty pookřeje (jo, to myslím sebe). Chytlavé písničky, výborná komunikace s publikem. Navíc životní přehled a vyrovnanost z pánů čiší na všechny strany a brzy po začátku se už před podiem mačkal početný dav.
Stejně tak na Wohnouty dorazila spousta fanoušků a při zapadajícím slunci, které dotvářelo atmosféru, se skákalo o sto deset. Ani kapela typu Olympicu na podobném fesťáku neurazí a když má v repertoáru tolik notoricky známých hitů, zájem fanoušků má předem zajištěn.
Na No Name se nám už setmělo a atmosféru tak konečně začala přibarvovat příjemná světelná show. Igor chvilku nepostojí a historkami a posunky (směrem ke slečnám v předních řadách) baví publikum. Pohodovka, která se musí líbit každému. Na Slovensku jsme zůstali i s dalším z interpretů – rockovou Tublatankou. Jejich focení jsem z části oželel a radši se snažil cvaknout některý z balónků štěstí, které se před hlavní stagí vypouštěly a dotvářely tak výjimečnou atmosféru.
Tu velmi příjemně také podpořil svým hereckým i vokálním prrojevem frontman skupiny Mig 21, Jiří Macháček. Už jsem ho viděl na Pražském Majálesu a vystoupení bylo opět jiné a originální. Dokonce jsme se dočkali legendárního Bobbyho Browna od Franka Zappy.
Výraznější neznámou pro mě byla Nymburská formace Crossband, která hraje velmi příjemnou směsici stylů od rocku po ska, ze kterých mi nejvíce utkvěly na mysli příjemné funky songy. Nymburk není daleko, a tak se muzikanti mohli kochat výhledem na velmi početné publikum. Svých 40 minut si velmi užívali a vystoupení na hlavní scéně si rozhodně zasloužili. Pak už jen zaskočit na UDG, abych se podíval, jak vyrostly jejich ječící fanynky… Nevyrostly, pořád jich tam byla v prvních řadách kupa, ale musím přiznat, že kluci umí strhnout i starší posluchače. Já mezi ně tedy nepatřím, tak hurá do kempu se podívat, jestli stan nedoznal úhony.
Když jsem se v sobotu vzbudil neokraden, vyrazil jsem zdolat jeden z místních hangárů (nebo co to vlastně je), abych se mohl podívat na celý areál trochu z ptačí perspektivy. Na panorama se můžete podívat zde. Následovalo čekání na zvýhodněné lístky. Do areálu jsem se mohl dostat už před jeho oficiálním otevřením, proto jsem v klidu sedíce ve stínu stánku čekal na své první místo ve frontě. Bylo pořádným překvapením, že pořadatelé nedočkavce před branami vpustili už o půl hodiny dřív, mé vytoužené zvýhodněné vstupenky tedy získlali šťastlivější jedinci. Jen pro představu pro příští ročníky doplním, že například na Rock for People zde bylo k dispozici 8 lístků, na Benátskou noc 50 a na menší festivaly, jako například České hrady, maximálně stovka.
Z odpoledního programu mě zaujala děvčata z Inflagranti, která nejen dobře u hraní vypadají, ale ještě navíc velmi zkušeně zachází se smyčcovými nástroji. Příjemné zpestření jinak především kytarového festivalu (naschvál opomíjím hip hap hopovou scénu, ke které jsem se přiblížil pouze hledaje v oněch končinách sociální zařízení).
Poté na hlavní stagi nastal čas pro kapelky, které doprovází nějaké to více či méně zvučné jméno. Spíše z povinnosti jsem tak vyfotil Terezu Černochovou, která mě bez podpory dvou zvučných jmen z Monkey Business nijak nelákala, nebo Mira Šmajdu, který naopak zaujme snad jen svým účesem.
Mezitím jsem si odskočil na Mandrage – jejich fanynky by mi jistě neodpustily, kdybych jejich idoly nevyfotil. Opět se na jejich hudební produkci v prvních řadách narovnal výkvět slečen (narozených několik let potom, co k nám dorazila demokracie) a opět, jako na všech ostatních jejich koncertech, se ječelo a zpívalo s kapelou.
Zpátky na hlavní stage, kam se mezi vystoupení zpěváků vměstnala skupina Sunshine. Škoda jich na tak velkou scénu, radši bych si je poslechnul v trochu živějším prostředí na stagi druhé, kde by byli blíže posluchačům (i mému objektivu).
Po nich nám Janek Ledecký potvrdil, že nepatří do starého železa a že všechno bude fajn a že jsme stále krátký na ptáky. Anna K. srdnatě bojující s rakovinou se sice na zveřejňování svých fotek necítí, ale na jejím hudebním projevu to vůbec nebylo znát. Parádní písničky a výtečná komunikace s publikem – tady se žádná změna nekoná – a hvězda Anny K. se stále ještě drží pevně na obloze.
Nemohl jsem se také nezastavit na Coca-Cola stagi, kde si povídal s publikem (a i tak trochu zpíval) Jiří Schmitzer. Takový projev, který udělá přednost i ze zapomenutého textu a každé přeřeknutí vyvolá bouřlivý potlesk, to by si přál snad každý interpret – pokud by se mu to náhodou přihodilo. Jirka si na tom ale založil živnost a funguje mu to dokonale.
Po chvilce slovních hříček přišly na řadu poněkud přímější texty Totálního Nasazení. Stejně jako k Totáčům neodmyslitelně patří dopravní značky rozestavěné na podiu, tak kluci nešetří úsměvy od ucha k uchu, vtipnými hláškami a poskakováním po stagi. Veselý punk, ze kterého je cítit, že to kluky pořád ještě baví.
Zatímco jsem Věru Špinarovou ze zásady ignoroval, dozvěděli jsme se od pořadatelů, že nevystoupí Supporti a na jejich místo na hlavní scéně se tak dostali O5 a Radeček. U mě skupina jediného hitu, takže ignorace pokračovala, protože jsem už už očima tlačil ručičku svých hodinek k času, kdy vystoupí moje velká rocková trojka letošního Votvíráku. Těmi myslím samozřejmě Arakain, neustále skákajícího Vildu Čoka a Aleš Brichta Band. Jak jsem psal už několikrát – Arakain je moje srdcovka z časů, dokud se kapela nerozešla s Brichtou, proto při jejich vystoupení čekám na starší fláky. Musím ale uznat, že na rozdíl od Petra Koláře, je Honza Toužimský výborně hlasově i frontmanovsky vybavený zpěvák.
Trochu bigbítu s Vildou taky jistě vlilo spoustě návštěvníků opět krev do chodidel a mohli si zaskákat nejen na klasiky jako Na václavskym Václaváku, ale třeba taky na nezapomenutelnou titulní píseň, která uváděla každý díl kreslených disneyovských Kačerů z Kačerova. Druhou várku starých dobrých brichových pecek přivezl Aleš se svým čerstvě sestaveným bandem, který je nabit samými zvučnými jmény.
Nebyl ani čas si oddechnout, protože v backstagi se na mé unavené tělo připravovala další ze srdcových záležitostí. Turnovská formace DeBill Heads. Kdo nezná a rád si poslechne třeba Tři sestry nebo jim podobné skupiny, tomu můžu jedině doporučit. K tomu přidejme charismatického Milhouse za mikrofonem a máme pomyslnou třešeň na votvírákovém dortu.
Jako vždy a všude se najde spousta rejpalů, kteří by produkci festivalu zvládli lépe a jinak. Já se ale i přes drobné výhrady, které také nosím v hlavě, do Milovic příští rok rád vrátím, abych si zpříjemnil jeden z letních víkendů.
Vyfotil a cestou z Votvíráku ve vlaku napsal: Petr Tvrdík
