Také letos Votvírák úspěšně otevřel festivalovou sezónu a přilákal tisíce lidí odpočinout si při živé hudební produkci nebo se pobavit přímo v kotli a na přilehlých pouťových atrakcích. Jak je tradičně zvykem, tak tento festival, více než jiné, cílí na celé rodiny. Čistě československá dramaturgie, lidové vstupné a spousta místa v odpočinkových zónách totiž zaručují, že si zde každý najde svoji zábavu a ani malé děti se tu nudit nebudou.
Z mého pohledu letos pořadatelé opět o kousek posunuli laťku kvality výš a vychytali drobné detaily, které na mě v celku působí velmi pozitivně. Bohužel se nemůžu vyjádřit ke standardnímu stanovému městečku, ale kdo si připlatil za VIP vstupenky, měl to do areálu opravdu pár kroků a tedy všechno důležité v autě nebo ve stanu hned u ruky. Na prostoru obrovského letiště je tenhle konfort opravdu znát.
Pátek
Vzhledem k dvoudennímu hudebnímu maratonu se nebudu rozepisovat o každém vstoupení, protože těch perfektních bylo opravdu hodně. Z odpolední Tonava Central stage bych vyzvednul Deratizéry a Tleskače, kteří mě perfektně dostali do festivalové pohody. Vystoupení Václava Neckáře pak bylo naopak něco úplně jiného. Klidný projev a staré hity z dob, kdy většina obecenstva ještě nebyla na světě, působilo trochu zvláštně, ale oba tábory na pódiu i v hledišti si to očividně užívaly. Zpátky do svižných rytmů jsme se dostali se skupinou Sto Zvířat, kteří prostě nemají chybu, ač jsem měl už možnost vidět je na živo více než dvacetkrát.
Odpoledne na Rock stagi bylo naopak ve znamení rockových nářezů. Zatímco pankáči se dostali do varu na NVÚ, já si užil jak jinak než perfekní Dogu a především kytarového génia Radima Hladíka s Blue Effectem. Tomuhle pánovi závidí hbitost a lehkost jeho prstů nejeden kytarista.
Večer a noc na Tonava Central stagi měli pod palcem největší stálice českého popově rockového nebe. Srdcovka Mňága a Žďorp byla jako vždy naprosto perfektní. Bohužel u Mig 21 (podobně i u některých dalších kapel) začínám mít pocit, že přestože jejich vystoupení nemá chybu a s Jirkou se nejednou z plných plic zasměju, tak je to několik let pořád to samé. Kluci zdá se mají plné ruce práce s dalšími proojekty a nějak se nedaří vymyslet nějaké novinky do jinak dobře fungujícího vystoupení. Ale kdo slyší Migy na živo jednou ročně, tomu tahle poznámka zřejmě nemusí vadit. K UDG a Mandrage není snad co dodávat. Jejich hvězdy dosahují té nejvyšší svítivosti a na návštěvnosti a atmosféře je to ohromně znát.
Na Rock stagi se mezitím jako uragán prohnali třicítku slavící nestárnoucí Arakain a podle hlasování nejpopulárnější Škwor. Když vzpomenu na předělávku Sraž nás na kolena z roku 2004, kdy jsem měl pocit, že nám tu někdo napodobuje Kabáty, ušli kluci pořádný kus cesty. V posledních pár letech už pevně zakotvili v českých rockových vodách se svým jedinečnýcm stylem a letošní anketa je toho důkazem. Po půlnoci jsme si mohli také několikrát zazpívat Hrobaře v podání vyvolených návštěvníků a potom to mohli spustit i originální Premier.
Sobota
Sobota nám na Votvíráku začala ještě větším pařákem a jediné místo mimo zavřený areál, kde bylo možné koupit si něco na svlažení suchého hrdla, bylo obsazenou předlouhou frontou pivních nedočkavců. Možná tenhle nedostatek by se pro příště dal odstranit.
Po vpuštění do areálu už ale nic nebránilo se dosyta najíst a napít. Po poledni mě zaujali především Legendy se Vrací, kteří mě fakt baví pohodovými hity, které vznikaly napříč desítkami let. Pokud jde o Helpmusic stage, sem jsem zavítal ještě jednou na Jaroslava Uhlíře a musím uznat, že namačkanější dav jsem už dlouho neviděl. Vyhodit ve stanu chleba s vajíčkem do vzduchu, přistane vám v ruce topinka s volským okem. Opravdu nedýchatelno, ale skvělá atmosféra.
Na Rock stagi jsme mezitím mohli poslechnout vystylované mladíky Segment nebo vtipné Debill Heads a pak už bylo tohle pódium ve znamení punkrocku Jaksi Taksi, Civilní Obrany, Dukly Vozovny nebo videoklip natáčejících Rybiček 48… místní pankáče to muselo přivádět k extázi. Skákavé a jednoduché melodie ale pod scénu přiváděly i nás ostatní a atmosféra byla vynikající – až tedy na ten neskutečný pařák. No a Standovi z Citrónů musíme popřát rychlé uzdravení, ale musím uznat, že Fany Michalík je za mikrofonem taky parádní. V noci z nás vysypali poslední zbytky sil stále populárnější Iné Kafe a nekompromisní a nestárnoucí Visáči.
Na Tonava Central stagi byl program co se týče hudebních stylů o něco pestřejší. Lešek Semelka mě osobně vrátil zpátky do devadesátkových estrád a Schodiště pro změnu do undergroundových vod. Skyline a především Marka Rybin nám opět dokázala, že by zvládla stodeset metrů překážek s přehledem pod 14 vteřin, protože takové energie a výbušnosti se opravdu jen tak nevidí. Dlouho očekávaný mrak, který zakryl nepříjemné slunce, přišel až na Olympic. Petr Janda s kolegy to pořád ještě umí a přestože nepotřebují lítat po pódiu, davy se na ně hrnuly ze všech stran. Největší tahák dnešního dne byli zřejmě kluci z Chinaski. Po lehkém deštíku, který nás svlažil při Iné Kafe, měli před sebou obrovité pole fanoušků a fanynek, kteří hltali každý tón a regovali na každý podnět někdy až frenetickým řevem.
Votvírák opět nezklamal a my si ho opravdu užili a už nyní se těšíme na Votvírák 2013.
Votvírák 2012 18 komentářů reakcí