Esej českého kritika Jakuba Guziura o Bobu Dylanovi představuje dílo legendárního hudebníka v širších souvislostech.
„Při četbě různých pojednání zkoumajících Dylanovo dílo osamoceně nebo v kontextu pouze literárním jsem měl často dojem, že jim něco podstatného schází, uniká. Podobný pocit se ovšem dostavoval i u prací o Dylanovi a hudbě, náboženství, filozofii, amerických kulturních dějinách apod. Věřím, že nakonec obstojí jen celostní pohled; jeden takový se zde pokouším nastínit,“ píše v úvodu své knihy obdivovatel Dylanových písní Guziur.
Písničkář Bob Dylan (nar. 1941 v Duluth, Minnesota, USA) je už přes půl století neodmyslitelně spojen s americkou populární kulturou. Napsal přes 500 písní a prodal více než 74 milionů kopií svých alb. Je držitelem cen Grammy, Oscara a Zlatého glóbu; jako první rockový hudebník v historii získal Pulitzerovu cenu za vliv svých textů na populární hudbu a americkou kulturu. Umělcův vliv však sahá mnohem dále – je označován za proroka a „hlas svědomí své generace“ (je držitelem nejvyššího možného amerického občanského vyznamenání prezidentské Medaile svobody), jsou mu udělována mezinárodní ocenění – mezi jiným se stal držitelem Commandeur de L’Ordre des Artes et des Lettres, nejvyššího kulturního ocenění francouzské vlády (ocitl se tak v čestné společnosti Václava Havla) a vloni byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu (společně s Philipem Rothem, Harukim Murakamim ad.). Dylan má za sebou tisíce živých vystoupení – u nás poprvé před dvaceti lety a naposledy letos v červenci, kdy jeho koncertu v pražské O2 areně tleskalo 6 000 fanoušků.
V historii pop-kultury lze nalézt jen málo osobností opředených mýty jako Bob Dylan, což se také odráží v názvu Guziurova textu. Ve čtyřech kapitolách Cesta tam a zase zpátky, Neronovy housle, Postkulturní moc, Obrazy superhrdinů a postkulturního boha autor postupně rozkrývá umělecký vývoj legendárního hudebníka a jeho vliv na americkou i světovou kulturu. Především se zaměřuje na mnohovrstevnou alegorickou píseň „Desolation Row“ z revolučního alba Highway 61 Revisited, které „v době vydání vzbudilo bouřlivé a rozporuplné reakce, jejichž intenzita se blížila hysterii; o necelé půlstoletí později ovšem nemůže být pochyb o tom, že jde nejen o nahrávku, která jako celek do značné míry předurčila podobu americké populární hudby konce šedesátých let, ale i o jedno z nejvlivnějších alb druhé poloviny 20. století.“ Podle Guziura toto album znamenalo Dylanův návrat k bluesovým kořenům a jeho název ohlašoval „Dylanův nekompromisní rozchod s textovými a hudebními pravidly kulturně, sociálně a politicky zaujatých písní, kterými v té době žila newyorská Greenwich Village, jejíž umělecké a mravní postoje Dylan podle obecného soudu dokonale ztělesňoval.“
První kapitola Cesta tam a zase zpátky začíná vzpomínkou na umělcovu cestu v roce 1965, kdy se rozhodl znovu vydat na více než dva a půl tisíce kilometrů dlouhou Jednašedesátou dálnici, po níž se v dětství a dospívání údajně mnohokrát pokoušel utéct z úzkoprsého Středozápadu.
Guziur připomíná, že tato silnice zaujímá na mapě amerických kulturních dějin výrazné místo: na konci třicátých let na ní utrpěla smrtelná zranění černošská bluesová zpěvačka Bessie Smithová a stojí u ní hotel, v němž byl o tři desetiletí později zavražděn Martin Luther King, Jr. Na této cestě spojující kanadské hranice s Mexickým zálivem se narodil „otec“ tradičního deltského blues Charley Patton i Muddy Waters a narodily se na ní i dvě nejvlivnější osobnosti americké poválečné populární hudby: Elvis Presley a Bob Dylan.
Dylanova písňová cesta Jednašedesátou dálnicí se vine i dalšími kapitolami Guziurovy knihy – autor ji označuje jako popis cesty americkým vědomím, jako začátek složitého hledání nové podoby populární hudby. Promýšlí různé odpovědi na otázku, co nám může Dylan říci o současné kultuře a co nám současná kultura sděluje o Dylanovi.
Esej je prokládána desítkami citací a komentářů osobností, které se Dylanem zabývaly, včetně Dylana samotného (přehled pramenů je uveden na pěti stranách).
Jakub Guziur: MÝTUS BOBA DYLANA (oficiální anotace nakladatelství)
První původní publikace o Bobu Dylanovi z pera českého kritika představuje dílo jednoho z vůbec nejvlivnějších umělců naší doby v širších souvislostech. Ačkoliv je Dylan neodmyslitelně spojen s americkou populární kulturou, jeho vliv sahá mnohem dále. Esej se zaměřuje na mnohovrstevnou alegorickou píseň Desolation Row z revolučního alba Highway 61 Revisited. Mýtus Boba Dylana promýšlí různé odpovědi na otázku, co nám může Dylan říci o současné kultuře a co nám současná kultura sděluje o Dylanovi.
Ukázky z knihy:
Bob Dylan se roku 1965 rozhodl znovu vydat na cestu Jednašedesátou dálnicí, která na mapě amerických kulturních dějin zaujímá výrazné místo: na konci třicátých let na ní utrpěla smrtelná zranění černošská bluesová zpěvačka Bessie Smithová (1894–1937) a stojí u ní hotel, v němž byl o tři desetiletí později zavražděn Martin Luther King, Jr. (1929–1968). Název alba Highway 61 Revisited (Znovu na Jednašedesáté dálnici) ale odkazuje především k jedné z cest, po nichž z mississippské delty přijelo do Chicaga blues.
***
Všechny podstatné souvislosti s folkovým obrozením Dylan porušil až albem Highway 61 Revisited, které vyšlo v roce, kdy toto hnutí dosáhlo svého vrcholu. Ztratil tak společenskou, uměleckou a komerční podporu soudržné komunity a získal uměleckou svobodu, s níž je ovšem nerozlučně spjato osamění a nejistota.
Svoboda je závazek uměleckého ducha; naprosté oproštění od umělecké tradice ale tvůrčího ducha ochromuje. Ikonoklastické album Highway 61 Revisited nepředstavovalo Dylanův rozchod s americkou písňovou tradicí, šlo o zdůraznění uměleckých možností jiné její části. Životnou tradici, k níž by se mohl přihlásit a která by mu umožňovala svobodnější umělecký výraz, našel Dylan v elektrickém moderním blues…
Dylanova písňová cesta Jednašedesátou dálnicí začíná ikonickou skladbou „Like a Rolling Stone“ (Jako valící se kámen), jedovatým zpodobením životního pokrytectví a duchovní prázdnoty, které obsahuje jen stopové množství soucitu,
a končí enigmatickou, vtipnou, zároveň ale silně znepokojivou vizí „Desolation Row“ (Bezútěšná ulice). Tato více než jedenáct minut dlouhá složitá hudebně-
-básnická kompozice, která stejně jako „Like a Rolling Stone“ představovala ve své době převratné rozšíření výrazových a významových možností populární hudby, zaměstnávala hudební, literární a kulturní kritiky ze všech Dylanových písní asi nejvíce.
Název „Desolation Row“ v sobě spojuje odkaz na ulici společenských, ale nikoli lidských ztroskotanců z románu Johna Steinbecka (1902–1968) Cannery Row (1945; česky Na plechárně, poprvé 1965) a na název autobiografického románu Jacka Kerouaca (1922–1969) Desolation Angels (1965; česky jako Andělé pustiny, 1995, a Andělé zoufalství, 2005).
Hudebník Al Kooper, jehož účast na nahrávání alba Highway 61 Revisited proslavila, se domníval, že Desolation Row představuje umělecké zpodobení části Osmé avenue na newyorském Manhattanu, „oblasti zamořené nevěstinci, lacinými bary a pornosupermarkety, která si nemohla činit nárok na obnovu nebo vykoupení“. Ačkoli není vyloučeno, že newyorská ulice podobu Desolation Row v jistém ohledu inspirovat mohla, ztotožňovat je nelze, vždyť slavný první verš „They’re selling postcards of the hanging“ (Prodávají pohlednice s oběšenci) odkazuje na ostudnou událost z dějin Dylanova rodného Duluthu – prodej „upomínkových předmětů“ z lynčování, k němuž zde došlo 14. července roku 1920.
„Desolation Row“ je alegorická skladba, nezpodobňuje konkrétní místo, Desolation Row je v písni mnohokrát jmenována, ale nikdy popsána nebo určena; spíše jde o zobrazení a evokaci určitého stavu ducha, což ostatně zdůrazňoval i sám Dylan, který byl jindy na komentáře k významu vlastních písní skoupý. S ironií, jíž v té době trápil nechápavé novináře, prohlásil, že „Desolation Row“ je jeho verzí slavné vlastenecké písně „America the Beautiful“; na otázku, co by udělal, kdyby se stal prezidentem Spojených států, odpověděl, že by přiměl školáky, aby se zpaměti naučili celý text jeho písně. Jindy ovšem Dylan tak otevřený nebyl: „Desolation Row je někde v Mexiku. Kousek za hranicemi. Je známé místní továrnou na kolu.“
„Stejně jako skvělý sportovec i skvělý umělec je stejnou měrou vyškolen a řízen výrazným instinktem. Takže kdybyste mi položili otázku, zda si je Dylan opravdu vědom veškerých jemných slovních a rytmických účinků svých písňových textů, pak bych vám odpověděl, že si myslím, že si toho pravděpodobně vědom není.
A jestliže mám pravdu, nedělá to z něj menšího umělce, ale naopak umělce většího. Existují totiž takové jevy, jako je nevědomý záměr (zamyslete se například nad nevědomým freudovským přeřeknutím). Důležité je, že Dylan uvádí do pohybu vlastní představivost, nikoli to, že by si byl zcela plně a záměrně vědom nespočtu náznaků, které se objevují v jeho díle.“ píše Christopher Ricks.
Dylan, jako každý výrazný umělec, byl v postkultuře nucen dobrovolně postoupit svou tvář a podobu a v běhu let sledovat, jak jeho simulakrum získává nepředvídatelné a rovněž mnohdy vzájemně neslučitelné významy. Na počátku šedesátých let 20. století ovšem Dylan toužil po slávě a pozornosti médií; jeho sebestylizace patřila mezi soudobými umělci k nejvynalézavějším, jak dokládají portrétní fotografie na obálkách jeho prvních sedmi alb. Slávy se mu brzy dostalo v míře nečekané a v soudobém populárním umění rovněž nebývalé; počínaje albem Bringing It All Back Home už ale na obálce Dylan nepůsobí vstřícně a otevřeně (Bob Dylan, The Freewheelinʼ Bob Dylan) ani jako přísný kritik (The Times They Are A-Changinʼ) nebo bedlivý, odtažitý a povznesený pozorovatel (Another Side of Bob Dylan), ale nesmlouvavě a vyzývavě. Dylanův upřený pohled (tmavé brýle, které v té době Dylan nosil prakticky nepřetržitě, drží složené v ruce) na obálce alba Highway 61 Revisited.
Americký prozaik a esejista Jonathan Lethem roku 2006 napsal: „Dylanův největší úspěch od zbožštění, kterého se mu dostalo v šedesátých letech, může spočívat jednoduše v tom, že se mu podařilo uhájit vlastní příběh.“ Těžko soudit, zda je něco takového pro koncertního umělce spojeného s populární kulturou vůbec možné. Popřít ovšem nelze, že neúnavné odmítání požadavků publika k Dylanovi od poloviny šedesátých let 20. století neoddělitelně patří. Tento postoj – pro některé nepochopitelný nebo dokonce urážlivý, pro jiné úctyhodný – se ovšem rovněž stal nárokem, kterému Dylan musí vyhovovat
***
V rozhovoru s Robertem Hilburnem pro Los Angeles Times, vydaným 16. září 2001, si Dylan pochvaloval: Na počátku devadesátých let jsem unikl pozornosti médií. Nechala mě být. Začala mě považovat za bezvýznamného, což bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Na to jsem čekal. V reflektorech médií se nemůže vyvíjet žádný umělec.
Radoval se ovšem předčasně, o čemž svědčí např. roku 2007 vydaná sada sběratelských karet zobrazujících důležité okamžiky Dylanovy umělecké dráhy.
V únoru roku 2012 věnoval Dylanovi celé rozsáhlé speciální číslo dokonce i populární americký časopis Life – ocitl se tak v čestné společnosti filmových hvězd zlaté éry Hollywoodu, honu na Usámu bin Ládina, několika divů světa, královské svatby a potopení Titaniku. Na počátku 21. století se Dylan, všeobecně uznávaný „kulturní hrdina“ a oficiální legenda, jehož dílo lze dnes po libosti konzumovat jako snadno stravitelné „retro“, opět stal úspěšnou obchodní značkou.
Jakub Guziur (*1978) je esejista, literární a kulturní kritik. Píše
o angloamerických umělcích. Věnuje se rovněž vizuální poezii a textovým instalacím. Vystudoval anglickou filologii, vyučuje na Ostravské univerzitě. Působí jako redaktor a editor.
Kniha vychází v grafické úpravě Karla Halouna a Luďka Kubíka.
Doporučená prodejní cena: 248 Kč
Kontakty
65. pole
www.facebook.com/pages/Nakladatelství-65-pole/121449214567138?fref=ts
Mediální servis:
Mediální servis: 2media.cz, s.r.o., Pařížská 13, Praha 1
www.2media.cz, www.facebook.com/2media.cz
