Text a foto: Radim „Henry“ Valo.
Nostalgickou atmosférou byl nasáklý Meetfactory pod režií Paradise Lost a jejich doom metalu.
První předskokan v podobě Silent Stream of Godless Elegy měli na rozehřátí publika nějakou tu půlhodinu, ve které předvedli kousky z jejich několika alb. Mě osobně se nejvíc zamlouvala novější tvorba, konkrétně z posledního albumu Návaz. U publika měli smíšenou odezvu. Po skladbách diváci aplaudovali, ale u jednotlivých skladeb pozorovali výkony kapely spíše staticky.
Druhý do party byli německo anglický Lucifer, avizovaný jako jeden z objevů roku. Ačkoli se jejich zpěvačka dostala do pozornosti hlavně mužské části publika svým zevnějškem, tak po vokální stránce to bylo horší. Ne že by nebylo zajímavé zbarvení jejího hlasu, jenom se mi zdálo, že občas zpívá nesrozumitelně (bez textu). Jejich pseudo bigbít mi celkově nezapadal do konceptu večera, ačkoli se čtveřice snažila.
Příprava scény pro Paradise Lost zabrala asi dvacet minut, tak byl čas v klidu si zajít uhasit žízeň. Vzhledem k tomu, že v Meetfactory nebylo narváno, dalo se k blahodárným mokům dostat bez větších obtíží. Pánové si dali načas a objevili se na pódiu téměř přesně v deset večer, jak bylo avizované. A začali pěkně od podlahy, úvodní skladbou z novinky Plague Within. Tóny kytary Greg Mackintoshe se u No Hope in Sight začali linout klubem, což bylo k potěšení starších fanoušků, kteří se u podia shromáždili. Poctivá dávka doomu jako za starých časů se valila z beden a když se k tomu přidal Nickův záhrobní hlas, leckomu pobíhal mráz po zádech. Bez větších průtahů se pustili do další skladby, jež byla Widow z legendárního Icon, a to už bylo publikum ve svém živlu. I když byl Nick Holmes zdrženlivější projevů mezi skladbami, o to víc ze sebe vydával v jejich průběhu. Jednou z promluv hned na začátku byl vzkaz, že se bude hrát z převážně z novinky a komu se to nelíbí, prostě Just fuck it. Jelikož má novinka blíž k nejstarší tvorbě bylo se na co těšit. Angličtí gentlemani pak servírovali svoji produkci plně profesionálně. Zvukově se nedalo moc vyčítat, ale stál jsem u podia. Malou chybičkou krásy byl Nickův čistý vokál, který mu poslední leta moc nesedí. Jak jinak zněli ženské vokální partie spolu s klávesovými z playbacku. Zato Mr. Mackintosh zněl až přesvědčivě živě a dokonce byl ve skvělé formě, prostě muž na svém místě. Zhruba v polovině času Nick oznámil, že na řadě je nejrychlejší a po ní nejpomalejší song co Paradise Lost vydali a po dvojce Flesh from Bone a Beneath Broken Earthjsem jsem mu sel dát za pravdu. Pak přišla As I Die a to už zpívali téměř všichni. Před pauzou si pánové vysekli Requiem a pak se odporoučeli. Netrvalo moc dlouho, než se za skandování vrátili a vypustili další skvělou skladbu z novinky Return to the Sun. Poté následovala má oblíbená Faith Divides Us – Death Unites Us a pak byly moje potřeby ukojeny a mohl jsem odejít. Jenomže legendu v takhle dobrém rozpoložení jsem nemohl opustit a musel jsem, jsi to vychutnat až do konce. Ačkoli poslední skladba Say Just Words nepatří k mým srdcovým záležitostem, byla to dobrá tečka večera. Paradise Lost potvrdili svojí kvalitu a sázka na playlist převážně z novinky Plague Within se vyplatila.
